PRAŽÁKŮV FEJETON: VO FABRICE

Nigdy sem nebyl na vojně. Mám "modrou". To je pro amatérský vojenský historiky typický. Většina z nich má modrou. Jiný kluci vo ni hodně stáli a udělali kdeco aby ji dostali. Já sem na to pek. U vodvodu sem řek, že bych rád někam k letectvu a dostal sem vodklad. Rok na to mi dali modrou. Asi sem vypadal vochable. Skoro 190 cm a 90 kilo ... ale je fakt, že sem ňáký zdravotní problémy měl. Vlastně se mi hodně ulevilo když mi ji dali. Byl rok 1990 a já sem chtěl dál vydělávat peníze prací. Dva roky zelený dovolený mi připadalo jako ztráta času. Navíc, z toho co sem vod lidí slyšel mě naše lidová armáda připadala tak blbá, jako Wehrmacht v sovětskejch filmech. Řiká se, že vojna z kluků udělala chlapy. Až po letech sem si uvědomil, že co jinejm dala vojna, já zažil ve fabrice.

Už před maturitou sem rok chodil na praxi do fabriky. Byl sem elektrikář silnoproudař. Ten poslední rok socíku byl zajímavej a dneska sem rád, že sem to zažil. Chodil sem tam vosm dnů do měsíce a zjistil sem, že vlastně nic nevim. Ve škole nám furt něco vykládali vo napětí, vo proudu, tranzistory, rezistory, neverendingstory, ale když sem poprvé uviděl porouchanou mašinu, tak sem byl v řiti jak Baťa s dřevákama. Ze školy sem využil leda tak strategickou informaci, že v zásufce je vlevo fáze, vpravo nulák a nahoře takovej ten divnej, dneska už ani nevim, jak se mu řiká.

Fabrika to byla jiná, než ....


....vo kerý píšu ve fejetonu vo skákající lokomotivě, ale byla taky pořádně velká. Byla šedá, votlučená. Spousta různě velkejch a různě starejch baráků. Kotelna, kterou postavil Hitler v roce 1942 provizorně na 10 let chrlila popílek jak Vesuv (psal se rok 1988) a všude byly modře natřený vrata a stroje byly hnusně světle zelený. Do práce se jezdilo na šestou, končilo se v půl třetí. V práci se dělalo hodně melouchů a vobčas někdo něco z fabrickýho materiálu šlohnul. Totiž = vzal si to domu. Gdo nekrade, vokrádá rodinu, řikalo se tenkrát.

Vyfasoval sem skříňku po vietnamskym pracovníkovi jménem Tran Van Ba (nekecám, fakt se tak menoval), kerej se u nás bratrsky učil elektrikářem. Prej žral zvláštní kombinace jídel, v kerejch hrála podezřelou roli hořčice a majonéza. Šatnu sme měli v tzv. Nářaďovně (hala plná strojů, podlaha z dřevěnejch mastnejch kostek, volejovej vopar ve vzduchu), ale dílnu sme měli ve vedlejšim baráku, kerýmu se řikalo Tyčák (sklad tyčového materiálu). Dílna byla tmavá, vobdélníková, v jedný kratší stěně byly dveře, v druhý vokna. Stěny byly buď zakrytý skříněma, nebo na ní byly připevněný plakáty z kapitalistikýho Playboye. To sem fakt zíral. Na dílně bylo mimo mě šest chlapů včetně parťáka. Brzo sem se dozvěděl, že parťák je velký zvíře ve fabrickejch Lidovejch Milicích. Uf no nazdar. Ale pak sem s úžasem zpozoroval, že ten parťák po příchodu na pracoviště na místo zpěvu internacionály nebo písně práce drsně zapne rádio a naladí Hlas Ameriky! Navíc sem zjistil, že je to docela fajn chlap a že se mě snaží něco naučit.

Ale něco v něm ty Lihový Milice přeci jenom zanechaly. Došlo k tomu takhle. Někerý chlapy si dávali bacha na to aby co nejdřív z fabriky zmizeli, jen co vodbije půl třetí. Proto včas uklidili melouchy, kerý soustružili, vrtali nebo frézovali. Někerý dokonce ukončili práci, kerou měli skutečně dělat. Běželi do šatny, tam si pilinovitou solvínou umyli pracky, převlíkli se a postavili se do fronty u píchačky. Za socíku se fronty stály na gdeco. I na píchačky. Čekalo se na to, až uhodí půl třetí a BING BING BING už to jelo. Píchačka jela jako vzteklá. Konec. Padla. Šup na autobus a domu za maminou nebo na další melouch. No a představte si, že jeden borec z Lihovejch Milicí se při takovýhle frontě na píchačky postavil vopodál a protože znal kdekoho, začal si do notýsku zapisovat ména. Chlapi začali pochopitelně pyskovat. No a tou dobou šel do šatny právě muj parťák. To už tam byla hlasitá výměna názorů. Parťák se rychle zvorientoval a zastal se kolegy z Lihovejch Milicí vážně míněnejma slovama:" Na toho mi nešahejte, to je nejlepší kulometčík z naší roty!" A bylo ticho.

Ze začátku mě dávali vopravovat jen bezpečný věci. Vyměňoval sem žárovky a zářivky. Taky sem jezdil na kole (byla to fakt velká fabrika) s různejma lejstrama. Taky sem chodil s takovym modrym vozejčkem fasovat matriál do skladu elektrodílů. Pokud bylo hezky, bylo to fajn. Když ale přišel podzim a pak zima, bylo to horší. V bagančatech to záblo. Vaťák vobčas profukoval. Kolegové na dílně mi dávali pít rum a učili mě hrát maryáš (vobojí zbytečně). Na dílně bylo teplo a většina z nich měla k dispozi židle udělaný ze sedadel řidiče z autobusu. Jako nohy se k tomu přivařily čtyry jekly (nezapomeňte, že dílnu sme měli v Tyčáku) a v době mezi kšeftama (tak sme kupodivu neřikali melouchům ale vopravě na kerou nás něgdo zavolal) sme často na těch křesílkách pololeželi a nohy v bagančatech sme měli na stole. A často sme při tom vyčerpánim usnuli.

Jeden mimořádně aktivní kolega, budu mu řikat třeba pan Plakát, byl v pololežení fakt dobrej. Musel nabírat síly, protože se po večerech přiživoval jako pingl. No a když takhle jednou zase chrápal na židli, tak kde se vzala tu se vzala, po ponku k němu přišla myš. Vylezla mu na botu a dobatolila se až na jeho koleno, tam se zastavila a začala Plakáta zamyšleně pozorovat a hejbala vouskama na čenichu. Všichni sme napětim ani nedutali. Plakát asi něco ucejtil a votevřel voko. Pak tupě zavostřil na myš na svym koleni, protože měl asi pocit, že eště spí nebo že to předchozí večer přehnal s konzumací. Pak mu ale signály v šedý kůře mozkový připoměly kde je a kdy je, chytil nerva, zařval a spad z křesla. Myš hupla na zem a vzala kramle. Včichni sme se smáli eště v šatně.

Nejmladší na dílně (po mě) byl Standa. Bylo mu jen vo pár let víc než mě a byl taky fanda do letadel. Zpřízněná duše. Pučoval sem mu xerokopii Es nad Pacifikem z L+K a ukazoval sem mu, jaký modely letadýlek sem koupil na burze v Radiopaláci nebo v Holešovicích. Byl mi fakt moc sympatickej a bohužel šel na vojnu a pak šel dělat někam jinam. Myslim, že na něj dost letěly holky. V tomdle směru sem neměl velký zkušenosti, protože v mojí třídě byli samí kluci, ve fabrice skoro žádný holky nebyly a mezi modelářema ... no znáte to sami. Díky bohu za ty plakáty na zdi.

Na dílně byl eště jeden Standa. Tomu tehdy bylo něco přes padesát a to byla taky zpřízněná duše. Na vojně v 50. letech sloužil jako motorář na bitevníkách B-33 (IL-10). Nadával na ty motory. K některejm jeho částem se při údržbě prej blbě dostávalo. Když nějakou mašinu spravili, pilot někoho z mechaniků vzal sebou nahoru na zálet. Úspěšnost oprav byla světedivse vysoká. Tendle Standa sloužil na těch "šturmovikách" na jižnim Slovensku zrovna, když byla maďarská krize. Jednu bitevní mašinu po vypuknutí povstání tam poslali na průzkum a osádka po návratu s bledejma vobličejema hlásila, že to tam vypadá jak za války.

Nevim jestli si umíte představit 60 let starou fabriku ve stavu na konci 80. let, ale zkuste to. Elektrika je do ní přivedená tak, že na jejim kraji stojí trafostanice a tušimže 110 kV/22 kV a z ní je to transformovaný vysoký napětí rozvedený všudemožně po tý fabrice. Lokálně se u různejch hal z 22 KV dělá těch 220/380 Voltů, kerý znáte ze svý zásufky a to je rozvedený pod podlahou nebo pod stropem k jednotlivejm rozvaděčům a pak k mašinám. Kdyby se mělo těch 220/380 Voltů rozvést rovnou z kraje fabriky, tak by v tom vedení byly děsný ztráty a komančové by zkrachovali. No a z těch hal ty kabely taky vedou ven k lampám pouličního vosvětlení i k dalším užitečnejm zařízením. Pak taky pod zemí vedou různý telefonní dráty. No prostě 60 stará podzemní pavučina. Myslíte, že sme vod toho měli plány gde je kerej kabel? Houbeles. Dycky, dyž jel někam hrabat ňákej bagrista, tak bylo skoro jistý, že vytáhne ňákej kabel a přetrhne ho. Ale i bez plánů se to dalo rychle vyřešit, protože se rychle někdo přihlásil, že mu nesvítí světlo, stojí práce, nebo vázne melouch. To se musela vyfasovat velká bakelitová krabice, hořák a asfalt (oblíbené výlety s modrým vozíkem). Kabely se nějak pospojovaly ve svorkách v krabici, zalily se horkym asfaltem a když ztuhnul, tak se krabice zavřela a zahrabala. Poněkud slabší to bylo, když ste tudle práci museli dělat v zimě. Hotovej Stalingrad.

Pokračování

Na druhou stranu, vono se v zimě zas tak často nehrabalo. Jednou se takhle nečekaně přišlo na vysokonapěťovej kabel, kerej byl v zemi tam gde neměl bejt. Zodpovědný pracovníci stáli kolem tý jámy, pokuřovali a vedli neúspěšný plky vo tom, kerej kabel to asi je a jestli je asi pod napětím. Von ten kabel se tentokrát totiž přerušit musel. Moh bejt pod vysokym napětím aby sme si rozuměli. No a protože to byla doba předlistopadová a leckerá diagnostická technika nebyla k dispozici, tak prostě neexistoval v danou chvíli způsob jak v tý jámě zjistit, jestli z toho kabelu budou šlehat blesky nebo ne. No a jeden vedoucí pracovník, kerej měl inženýrskej titul a funkci kvůli svejm stranickejm úspěchům, udělal radikální krok hodnej sovětskejch maršálů. Vzal pilu a VN kabel prostě přeříz. Všichni to pozorovali z uctivý vzdálenosti a napětím ani nedutali, jestli to ten blb přežije. Nic se mu nestalo. Což možná i pár lidí zklamalo. Kabel totiž pod napětím nebyl. Kdyby byl, tak už by nebyl ten aparátčík. Každýmu pak vysvětloval, jakej je borec a jak tomu rozumí. Prej už pak s nim nebylo k vydržení.

Mimo vietnamskejch pracovníků (kerý byly docela OK) byly ve fabrice i kubánský pracovníci. Vyznačovali se tim, že moc nepracovali a snažili se dostat českejm holkám pod sukně. Vony ty český holky měly taky zájem. Takovej urostlej černoch, no to víte. Představivost. No ale ty Kubánci byly fakt lemplové. A taky byli vobčas agresivní. Voni totiž hodně z nich bylo vojáci z Angoly. A zkuste takovýho hrdlořeza donutit makat. No a když přijela do fabriky kubánská delegace, tak se soudruzi z vostrova svobody ptali našich soudruhů, jak to jako de. Tydle návštěvy sou předem připravený (i dneska) a nigdo tam nechce plácnout ňákou kravinu. A pokud tam něgdo ňákou kravinu plácne, tak to pak schytá. No ale tady byly naši soudruzi připravený a trochu rozpačitě si postěžovali, že kubánský pracovníci maj hodně špatnou pracovní morálku. A nejen to, že sou potíže s jejich chovánim atd. Kubánský soudruzi se chvilku radili a pak se zeptali, proč ty jejich soukmenovce nenecháme nastoupit a pár jich pro výstrahu nezastřelíme?? V němym úžasu našich vedoucích pracovníků se v tu chvíli zbytky iluzí vo vostrově svobody potopily až na dno Karibiku.

Ale zpátky k vopravám. Když už mi šlo vyměňování žárovek a zářivek docela dobře, pokročil sem dál. Vyměňoval sem pojistky. Když sem vyměnil pojistky a mašina furt nejela, tak sem zavolal někoho z mazáků a koukal sem co dělaj. Elektrikář v provozu je tak trochu jako dětskej doktor. Místo nemluvněte má mašinu a místo rodiče má chlapíka, co na mašině fachá. Ptá se co mašina dělá nebo nebo nedělá. Kouká do schematu mašiny a kouká do mašiny. Když mašina žádný schema nemá, protože se ztratilo, tak kouká jenom do mašiny. To že sem udělal zkoušky na nějakej stupeň takzvaný vyhlášky 50 mě sice umožnilo samostaně makat na elektrickejch zařízeních, ale nijak to nevovlivnilo moje schopnosti něco vopravit. Ty už sem měl. Docela mě to bavilo. Připadal sem si trochu jako v muzeu. Někerý mašiny měly eště uvnitř vorlice s háknkrajcema a dokonce sem tam viděl i 50 starý stykače, kerý měly dřevěný součástky! Válečná výroba. Úspory kovů a plastů. Nekecám.

Jeden z mejch vopravářskejch výkonů, na kerý sem dodneška pyšnej, byla horizontka (fréza pro horizontální obrábění) kerý vyhořela rozvodná skříň. Když sem votevřel dvířka, tak na mě koukalo spečený a nabobtnalý klubko kabelů a vočouzenejch stykačů a relátek. Schema nikde. Volná tvorba? Ani vomylem. Řešení bylo jen jedno a kopírovat nebylo z čeho. V okolí nebyla jiná podobná mašina. Za dva dny sem tu mašinu zapojil bez papírů a jela jako nová. Vod tý doby sem vo sobě moh řikat, že sem elektrikář. A kolegové to viděli taky tak.

Když sem si uměl poradit, tak mě zapojili do směnnýho provozu. Jeden z nás tam musel zustat vodpoledne do desíti večer a jeden z nás tam musel bejt přes noc. Střídali sme se. Vodpoledne se eště něco v provozech dělalo. V noci se ale nevyrábělo a jely jen někerý nepřetržitý provozy, jako třeba kalírny (pece) a příprava barev pro lakovnu. Nebo vobávaná kotelna. Fabrika byla velká jako blázen a tak nás tam bylo několik přes noc najednou. Stráže a elektrikáři. Na vstupní stanici vysokýho napěti, myslim, že se jí řikalo pantograf, maxigraf, nebo tak nějak, byli ty drsný chlapi, kerý dělali s vysokym napětim. Vysoký napětí. Toho sem se bál jak čert kříže. A tak, kolik bylo po fabrice úseků údržby, tak tolik nás tam bylo. Měli sme to rozdělený teritoriálně. Pod nás patřily dvě velký nástrojařský haly, zkušebna motorů, náš sklad (Tyčák) a pár menších vobjektů, třeba neutralizační stanice na vodpadní vody a taky ta strašilvá stará kotelna po Hitlerovi.

Vono vodpoledne a v noci dohromady nebylo co dělat. Internet nebyl, tak sem si hodně čet a překládal sem si anglický texty vo letadlech. Taky sme tam měly skovanou televizi ve skříni a vytaženej kabel k anténě na střeše. Taky sem poslouchal rádio a lepil sem modely. Letadla ne, to na ty improvizovaný podmínky nešlo zařídit, ale lepil sem 1/72 pozemní techniku. Ta jedna plechovka s Panzer Grau se dycky někam vešla. Babička nebo mamka mi sebou daly kastrůlek, kerej sem si vohřál a měl sem i spacák. Upřímě řečeno, v noci většinou nebylo co dělat a lepit ve dvě ráno se mi fakt nechtělo. Tak sem na ponku rozbalil spacák a bylo vymalováno. Spacáky používali všichni. Za celou tu dobu, co sem sloužil v tyčáku sem měl snad jenom dva telefony během noční služby. Jeden z nich si pamatuju. Volali z kotelny. Panebože.

Představte si, že vás uprostřed noci vzbudí drčení telefonu, vymotáte se ze spacáku, nahmatáte telefon a tam se vozve záhrobní hlas, jak Igor z knížek Terryho Pratchetta: „Mháme thady rozbhytej mhotor, přhijeďte ...“ A dořiti. To sem byl eště pořád trochu elév a měl sem pokyn v takovym případě zavolat chlapovi z dispečingu vysokýho napětí, aby tam šel se mnou. Abych tam jako nešel sám. Zvednul to takovej chlapík před penzí. Budu mu řikat Sam, protože mi děsně připomínal Sama Hawkinse z Mayovek. Takovej malej kulaťoučkej s brejličkama. Pěstoval králíky a hrozně rád je jed.

Viděli ste druhej díl Vetřelce? Jak tam Ripleyová běhá s kulometem v tom reaktoru na výrobu kyslíku? Vodevšad de pára. Kape voda. Plameny. Samá chodba a žebřík. Na každym kroku nebezpečí. Tak to byl vnitřek tý mnohapatrový kotelny. Jen si k tomu přidejte několik centimetrů mouru, kerej je všude a do kterýho ste mohli plivnout a naproti vám vyletěl malej obláček prachu. Kabely byly izolovaný vepřovou kůží nebo papírem nebo co to bylo. Jak už sem řek, byla postavená za války. Vypadalo to, že s porážkou Wehrmachtu bylo poražený i naše investiční voddělení, protože sem měl pocit, že se do tý kotelny nigdy nic neivestovalo. V době gdy sem tu nacisticko komunistickou památku uviděl poprvé, se připravovala její demolice, tak se to moc nevylepšovalo. Ale ani moje nálada nebyla moc vylepšená, když sem tam tehdy v noci přijel na kole. Teplota vzduchu v kotelně byla asi podobně vysoká jako IQ těch nebohejch kotelníků, kerý tlačili sem a tam vozejky s uhlim nebo struskou. Když chytla plamenem izolace na někerym z těch prastarejch kabelů, tak se ten oheň šířil rychle jak na zápalný šňůře. Hotová apokalypsa nebo spíš předsálí pekla.

Na mě a na Sama čekal jeden z Igorů. „Phojďte za mnhou, phánové“. A tak sme začali sestupovat do podzemí. Tam nám Igor ukázal elektromotor, kerej odmítal poslušnost. Sam něco prohlídnul, já sem se teprve probouzel. Pak Sam konstatoval, že je to šluslý (zkrat ve vinutí motoru) a že s tím nic nenaděláme, protože nemá imbus. To na mě udělalo dojem. Už sem slyšel lecjaký výmluvy u mejch kolegů elektrikářů, ale tenhle chlap byl fakt formát. Nicméně, náhradní motor sme stejně neměli a tak to muselo počkat do rána. Sebrali sme se a odjeli sme zase spát.

Pokračování

Na Sama a jeho imbus sem si vzpomněl vo pár let pozdějc. To už sme byli kolegové. Ano, tušíte správně. Později sem šel dělat na to vobávaný vysoký napětí. Zlatá kotelna ... Ale to předbíhám.

Asi bych se moh zmínit vo jídle. Po fabrice byla spousta kantýn a několik jídelen. V katýně ste mohli po ránu koupit koblihy (a sázet se kolik z nich bude mít v sobě marmeládu), sekačku (sekaná), vlašák a jiný saláty a housky, rohlíky a salámy a tak. Kvalita byla všelijaká, ale zajímavý je, že i za časů Doktora Opeřence (Dr. G. Husák) bylo po ránu dobrý a křupavý pečivo. Ale je fakt, že po zbytek dne už nebylo. V kantýně se daly koupit taky různý nealkoholický nápoje, třeba jako Broňa (porazí i koňa), Kofola (ta se v Česku pořád nedá sehnat, navzdory nudististický reklamě), Vinea atd. Nápoje měly často různý výrazný barvy a chutě. Když se nad tim tak dneska zamyslim, tak bojim bojim.
S nápojema to bylo daleko veselejší u nás na dílně. Už jsem zmínil rum. Ale ještě významnější roli hrálo pivo. To sem byl eště ve věku, gdy mi moc nechutnalo. Ale vzhledem k tomu, že sem byl na dílně nejmladší, tak sem měl jednu „zobáckou“ povinnost. Kdykoli se podařilo skrz bránu propašovat pivo, měl sem za úkol se ho ujmout. Pivo nám skrz bránu pašoval řidič Liazky, kerýmu sme řikali Zedník. Nevim, co vlastně dělal, ale furt někam jezdil. I gdyby ho náhodou chytli strážný, vzhledem k tomu, že nebyl zaměstnanec fabriky, dycky moh tvrdit, že si to veze vodněkad někam a v naší fabrice se jenom zastavuje. Do naší ledničky se vešly akorát tři basy piva. Lednička byla dost našlapaná. Flašky sem musel v každý přihrádce umět naštelovat hrdlama proti sobě a nad ně eště do každý přihrádky napasovat našikmo jednu řadu flašek navíc. Neveřili byste jak malá lednička dokáže absorbovat tři basy piva. Nebo byly dvě? Nejsem si jistej. Ale byl to hlavolam jak rubikova kostka.
Taky sem vobčas dostal za úkol loupat brambory. Typická elektrikářská práce. Na bramborák. Když bylo Vaška nebo Jozefa. Nebo tak něco. V kýblu se pak míchal bramborák a na elektrický plotýnce se smažilo až se hory zelenaly. Kolega Pepa uměl skvělej bramborák. To sem si dal i to pifko. Představte si, že v hustý atmosféře česneku, majoránky a pivního odéru do dílny, gde byli i spřátelený meloucháři z Nářaďovny, mezi nás nečekaně vešel muj táta aby se zeptal, jak si vedu na novym pracovnim místě. Ne že by mě kontroloval. Néé. Ale náhodou měl cestu kolem. Napůl vožralej kolega Pavel, kerej byl zaklesnutej na zhoupnutý židli v rohu mezi ponkem a vokenim parametem zareagoval na dotaz. Všichni doufali, že bude spát dál. Ale tak už to s vopilcema je. Proberou se, když se to hodí nejmíň. Pavel zved svoji šťastnou pihovatou chlebárnu, rozzářil se, pootevřel svoje prasečí očička a hlesnul: „Bobik? Ten je dobreeej!!“ A zase usnul. Skvělá reklama. Já sem nevěděl co mám dělat. Přemejšlel sem, že vodejdu na vopravu. Voknem. Táta naštěstí už leccos zažil a tak se nechal vod kolegy Pepy usadit, vzal si bramborák a pivo a začali klábosit. Tušimže vo muzice. Pepa muziku poslouchal, táta taky a navíc ji dřív hrál.
Ten parťák, vo kerym sem mluvil, ten co byl v Lihovejch Milicích, byl fakt přímočarej. V jídelně, kam sme chodili, byly různý kategorie jídel. Řikalo se jim norma, výběr, dieta atd. V zásadě to bylo furt to samý. Něco jako nechvalně známý „remaplátky“ a UHO (univerzální hnědá omáčka). Jen se to mastilo čirym tukem (asi z uhlí) nebo máslem. Parťák dycky řval jak tur, dyž mu mastili jídlo tim podivnym tukem. Vono mu to totiž nedělalo dobře na žaludek. Ani se mu nedivym. A tak si platil ten druh jídla, kerej byl s máslem. A ty salámistický kuchaři na to často kašlali a máslo ani nevyndali z lednice, natož aby ho rozehřáli. A tak už ve frontě s tácem parťák pořád todle téma komentoval. „Maj tam máslo? Maj ho tam?? Tuk my nedělá dobře!! Já mám předplacený máslo!“ a furt zrychleně koukal přes frontu zleva zprava. Běda gdyž nebylo. To byla scéna. Von ten parťák se pohyboval děsně rychle. My sme mu řikali „Brouk Kvapník“, znáte tu písničku ze Včelích medvídků? „Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid! ... už sem tam měl být ... nestíhám nestačím ...“ No prostě Brouk Kvapník. Celej von. No a jednou sme dostali tak hnusnej bramborovej salát k řízku, že Brouk Kvapník zapomněl na máslo, čuchnul k salátu, salát se na něj na voplátku zlomyslně zašklebil, parťák ho vzal i s talířem a řízkem a odkvapil někam do Prahy k hygienikovi. Todle salát nečekal. Vejlet autem rozhodně ne. No a ten samej den vodpoledne tu jídelnu (hlavně kuchyň) hygienik zfleku zavřel. Neuvěřitelný. Takovej forfr sem eště do tý doby neviděl. Vod tý doby měl parťák (jaká to shoda okolností!) u výdeje jídla dycky připravený žluťoučký máslíčko. Už nigdy se na něj nezapomnělo.

Už sem zmínil pojistky. Nízkonapěťový byly většinou šroubovací nebo nožový. Šroubovací byly docela OK. Ty má eště asi pár z vás doma na zdi. Maj takový ty keramický válcový vnitřky. Ale z těch nožovejch sem už měl docela nedobrej pocit. Votevřete skříň ve zdi a tam se na vás škleběj holý šíny (pásnice) pod napětim. I nízký napětí vás může zabít. Mezi spletí kabelů a svorkovnic se na vás škleběj ty nožový pojistky. S těma se manipulovalo takovym bazmekem, kerýmu se řikalo žehlička. Vono to tu žehličku tak trochu připomínalo. Byl tam takovej čudlik, kerym se nožová pojistka uchytila nebo pustila z mechanismu uvnitř tý „žehličky“. Takže ste s ní mohli tu pojistku bezpečně zandat nebo vyndat. Vona byla vyndavacíazastamdací. Pokud ste byli prase jako už zmíněnej kolega Pavel, tak ste to dělali kombinačkama. Pavel navíc neměl pořádný boty. Místo bagančat s pořádnou gumovou podrážkou (aby vás to vodizolovalo vod země) nosil provlhlý tenisky. Když takhle jednou páčil kombinačkama jednu nožovku ze skříně, tak si štrejchnul těma kombinačkama vo vedlejší fázi. Blesk kterej vyšleh ze zkratu byl dlouhej 10 nebo 20 centimetrů a Pavlovi to vypálilo docela hlubokou ránu do ruky. Podruhý se narodil, blbec. Docílil toho, že vypadl proud v celý nářaďovně (hala cca 100 x 50 metrů) a já sem fofrem letěl do rozvodny abych nahodil takovym velkym kolem nízkonapěťovou stranu transformátoru, kerej pocházel z doby za krále klacka. To už sem dělal na tom vysokym napětí a zrovna sem měl „denní hlídku“. Řikal sem si: kerej kretén !!! ... a vida! Pavel s vočouzenou rukou a ksichtem!!

Von Pavel byl docela barvitá postava. Kvůli barvě jeho řídkejch vlasů sme mu láskyplně říkali „Rezavá Palice“. I von měl něco společnýho s lítánim. Stavěl si jako tajnej melouch motorový rogalo. Nekecám. Vopravdu že jo. A nebyl sám. Takovejhlech cvoků bylo ve fabrice několik. Pavel je viděl jak lítaj. A chtěl pochopitelně taky. Asi aby ho stará neměla v dosahu. Podotejkám, že to už muselo bejt po revoluci. Jináč by je asi uzemnili tajný. Pavel byl jeden z lidí, vedle mejch rodičů, kerý mi před Revolucí dali trochu školení vo StB. Abych nemluvil před cizíma lidma vo bůhvíčem a tak. Jednou dvakrát tam prej byl Pavel předvolanej. A byl prej dost překvapenej, kolik známejch tam na chodbách potkal. Byli tam samozřejmě úúúúúúúúúplně náhodou. Zlatý Lihový Milice. Tam aspoň bylo jasný gdo tam je a gdo ne. A ve službě měli uniformu.
Ale než se dostanu k jeho rogalu, musim vám popsat dva jiný Pavlový soukromý kšefty. Abyte pochopili jeho sysifofský snažení. Jako první si pamatuju z doslechu jeho sekačku. Pavel viděl, že si něgdo z jeklů a z „maládomu“ elektromotoru zbouchal sekačku na trávu. Rám, motor, kolečka. Pohoda. Pavel se rozhod taky udělat sekačku. Po pracovní době začal řezat, svářet a montovat. Ale výsledek pak stydlivě přikryl hadrem v rohu dílny. Ta svině byla tak těžká, že šla ztuha tlačit na betonový podlaze. Natožpak po trávě. A jak znám Pavla, motor zapojil tak, že by to zabilo buď jeho, nebo někoho z rodiny. Nebo alespoň krtky ve vokruhu deseti metrů.
Druhej kšeft byl eště složitější. Pavel si chtěl taky udělat takovou tu pěknou spací autobusáckou židli, jako sme měli my vostatní. Aby bylo jasno, já sám sem si ji pro sebe nedělal. Já ji nějak něgde splašil. No a Pafka něgde sehnal to samotný křesílko vodmontovaný ze starýho autobusu, v Tyčáku splašil jekl. Nařezal čtyry kousky, přivařil je a bylo hotovo. Pavel seděl, spokojeně se usmíval, koukal na nás, chlubil se, jak to zmáknul a seděl. Seděl. Ale pak bylo vidět, že sice sedí, ale vlastně se houpe. Jedna noha byla moc dlouhá. V pohodě. Pavel vzal židli na pilu. Zkrátil ji a vrátil se na dílnu. Ale houpal se dál ... protože ji zkrátil moc. Tak zase šel zkrátit ty tři zbejvající nožičky. Znáte seriál „A je to“? Pavel měl podobný pracovní metody. Zkracoval to několikrát. Až ta židlička byla nízká a von na ní vypadal jak přerostlej Pigmej. Chlapi si ho dobírali. Až se nakonec vytočil, nasral se a vyhodil to kovový monstrum voknem. Někgdo byl tak pohotovej, že to vokno stačil ve zlomku sekundy votevřít a Pavlův trůn dopadnul do trávy. Byli sme v přízemí. Co čert nechtěl, zrovna jel kolem náš mistr na kole. Zazvonil u dveří a vodplic nám vynadal: „Kurva chlapi, to že tady chlastáte pivo mi nevadí, ale nábytek z vokna nevyhazujte!!“

Pokračování

Umíte si představit, že takovej člověk sestrojí rogalo s motorem a vodstartuje? Nejen vodstartuje. Nejdřív tenhle Ikarus musel dát ten svuj maslostroj dohromady. Začal materiálem. Přes různý známý si vopatřoval všelijaký trubky, kování a tak. Pak to porůznu kalil, zinkoval, soustružil, řezal a lakoval. Mezitím sehnal dvoutaktní motor z Trabanta a předělával ho na výkonnej domácí Merlin nebo Daimler Benz. Ve fabrice byla i zkušebna motorů a Pavel tam určitě chodil a toužebně nasával vibrace na brzdě. Pak jeden z jeho kámošů s rogalem spadnul. Von vlastně nespadnul ale nouzově přistál. Dopadlo to dobře. Ani nebyl zraněnej. Ale Pafka ve svym úsilí nějak vochabnul. Slepičí úlet se prostě nekonal. To že to nakonec nenápadně vodumřelo bylo způsobený asi kombinací dvou faktorů. Zaprvé ho po kámošově havárii asi opustilo lilientálovsko/wrightovský osvícení a za druhý součet hmotnosti všech součástek, kerý Pavel vyrobil, nemilosrdně překročil vzletovou hmotnost toho jeho hujeru. Slepičí úlet z fabriky se nekonal.
Ale letadla nebyly jediný stroje, na kerejch se v naší fabrice potají dělala údržba. Mám třeba kamaráda, kerej si takhle v konspiraci v práci zrekonstruoval německou válečnou sajdkáru BMW R75 „Sahara“. Ale to v naší fabrice nebylo. V naší fabrice bylo šest, nekecám, šest chlápků, kerý měli Schwimmwageny!! Gdo neví co toje, tak to je německej vobojživelnej džíp z druhý světový války. Vzadu to má lodní šroub a v Čechách se mu řiká Vodník. A nějak se stalo, že se všem jednou ty jejich vehykly porouchaly a všechny se sešly na dílnách ve fabrice. Jeden z těch chlápků vyprávěl, že se svym „Švimem“ jednou brázdil Vltavu a najedou mu to chcíplo! Prej se docela zapotil, než dodribloval ke břehu. Muj velkokaliberní kamarád Hradec zná jednoho démona, kerej se Schwimmwagenem chtěl přeplout Finskej záliv. Ale prej ho nepustila žena, nebo co. No chápete to? Ty ženský sou fakt divný.
Mít ve fabrice bojový vozidlo nebo letadlo, to nebyly jediný koníčky, kerý se tam provozovaly. Například tam byli pytláci. Ne že by něco lovili přímo ve fabrice. Já vo hnízdech bažantů a králiků věděl, ale nigdy bych jim to neřek. Voni provozovali pytláctví něgde v lesích a v práci měli základnu. Kolega Jirka, pozdějc povýšil na parťáka, jednou na podzim nechtěně srazil na silnici jezevce. Velkýho tlustýho vykrmenýho chlupatýho frajera v pižamu. Ze světa sešel Žigulikem (pro mladší čtenáře a blondýnky: Žigulik bylo ruský auto). No a co s jezevcem? Naložil ho do kufru a vodvez ho do fabriky. Přišel za pytlákama a řiká. Chlapi. Mám jezevce. A vo ni na to kde ho jako má. No a von že v kufru v autě venku před nářaďovnou. No to je príma, voni na to. My ho zpracujem! A kde? Ptá se Jirka. No, dyť přece makáme v kalírně! Vyvhrnem ho, stáhnem a šoupnem do pece!!
A taky že jo. Jak slíbili, tak upekli. Jezevec voňel až voči přecházely. Sádla z něho bylo ... něúrekom. Tydle dva pytláci byli fakt borci. Jednou, když byl jejich vedoucí na dovolený, tak zjistili, že má v lednici nacpaný husy nebo kachny, nebo co to bylo. No a chodili kolem nich tak dlouho, až to nevydrželi, dva vopřence mu z ledničky lupli a taky je šoupli do kalící pece místo vobrobků. Když se vrátil vedoucí z dovolený, tak byl pochopitelně vytočenej, protože tehdy se stály fronty na všechno. I na kachny. Ale voni mu to nějak vynahradili.
V nářaďovně bylo u vobvodovejch zdí umístěnejch několik vohřejváků na jídlo. Byla to taková kovová bedna s dvoudílnejma dvířkama a stálo to asi ve vejšce vočí na čtyrech nohách. No a když chlapi přišli ráno do práce a měli kastrůlek z domova, tak ho tam šoupli a v poledne ho měli vohřátej. K tomu pěkně zašitý pivečko a pak šup zase na melouch a nebo i na práci. Jenže v nářaďovně byl chlap, kerej čas vod času něco někomu z těch vohřejváků sežral. Musel bejt samosebou rychlej. To dá rozum. Projít kolem, povotevřít dveře, po nečem šáhnout a hajdy k ponku sežrat kořist! Chlapy to pochopitelně vytáčelo. No a když už se to někerejm stalo vopakovaně, tak už se fakt namíchli a vymysleli plán. A jakej! Hotová špionážní akce to byla.
Ten chlap, budu mu řikat Gáblík, jezdil domu vlakem, kerej měl stanici nedaleko vod jedný vrátnice. Musel stihnout vlak kerej mu jel asi tak deset nebo patnáct minut po tom co padla. To bylo klíčový. Pak už mu totiž dlouho vlak nejel. Chlapi na něj nastražili jitrnici a injekční stříkačkou do ní napumpovali pořádnou, vopravdu pořádnou dávku projímadla. Nevim jak to měli spočítaný, ale vodhadli, že když to Gáblík sežere kolem poledne, tak v půl třetí by měl mít hodně velkej problém.
Vyšlo to. Gáblík šmátnul po jitrnici a potají ji sežral. Pak to v něm před koncem šichty začalo škrundat a bublat. Eště se stačil umejt a převlíknout, ale to už ho braly křeče. Jenže chlapi byli pěkný hajzli. Všechny hajzly mu vobsadili. Gáblík byl v krizi. Upaloval na vlak a jeho instikty byly toužebně upřený ke spásný kabince na konci vagónů. Sem přesvědčenej, že by a ni nepočkal, až se vlak rozjede. Ale byla to jeho osudová jitrnice. Jeho nasraný kolegové totiž vobsadili i všechny záchody ve vlaku. Vlak se rozjel a zvuky sténajícího Gáblíka bušícího do dveří všech záchodovejch kabinek nakonec stichly. Už nikdy si nic z žádnýho vohřejváku nevzal. To mi věřte.

V Tyčáku bylo taky pár zajímavejch osůbek. Mezi ušmudlanejma chlapíkama, kerý řezali tyčovej materiál a převáželi ho ve svazcích portálovym jeřábem sem a tam byl i jistej skladník, kerýmu se řikalo Ramínko. Byl hubenej, trochu vypadal jako loutka, asi i proto, že měl k tělu nepřiměřeně velkou hlavu. A furt jednim ramenem cukal nahoru. Měl v něm tik, chudák. Bůhví vod čeho. Byl to totiž bejvalej pasák. Pasák za socíku. To už musel bejt ňákej formát.
No hned vedle těhle borců furt umazanejch vod voleje byl sklad šroubů. Tam byly samý ženský. Takový sympatický maminy. No ale přišla tam k nim mladá a divoká skladnice, samice, s bohatě klenutym laclem na monérkách. Těžko říct, kolik měla chlapů, ale určitě měla techtle mechtle s jednim ještěrkářem. Jenže to máte težký. Ještěrkář furt někde jezdí. S ještěrkou nepostojí, rošťák. Mobily nebyly. A na milou skladnici přišlo volání divočiny. Holka šikovná si ještěrkáře nechala vyvolat závodnim rozhlasem!! Že prej má vyzvednout urgentně ňákej materiál! Junák přijel, seskočil z ještěrky a skočil na něco uplně jinýho. Zavřeli se v kanclu a kolegyně, kerý se rozptýlily jinam dělaly, že nic nevěděj.
Co čert nechtěl, zrovna když ty dva končili a skladnice před junákem klečela a horlivě přikyvovala hlavou někde u jeho pasu, Ramínko otevřel dveře a celou tu pornografickou scénku si nechtěně vychutnal. Když se nám s tim pak chlubil neopoměl se pochlubit, že to bylo jak za jeho starejch časů, když poctivě pasákoval …


Pokračování

Když pracujete bez malérů a bez zpoždění, nutně se vám to musí vymstít – povejšej vás, nebo vám přidaj práci, nebo vám daj dělat něco těžšího. Stalo se to i mě. Převeleli mě do dvoupatrový budovy s tajemnym názvem Maxigraf. K čemu byla? Tak předevšim k tomu, že do ní šly zvenku veškerý kabely s napětim 22 tisíc Voltů. Tepna průmyslovýho gigantu. V přízemí byla tlupa kolegů, kerý vopravovali meřící přístroje. Já jsem ale patřil do prvního patra. Patřil jsem k partě dalších třech chlapů, včetně Sama Hawkinse, kerý se starali vo vysokonapěťovou soustavu ve fabrice. Tajemná společnost. Něco jako templáři mezi rytířema, nebo pretoriáni v římský armádě. Prostě elita. Jinak to ale byli vobyčejný chlapi. Polovina budovy vypadala jako chrám. Vysokej strop, ozvěna, chladno, betonový kobky se spínacíma zařízeníma na vysoký napětí. Pokud ste sebevrah nebo sociálně slabej spoluobčan, kerej de po mědi a chyběl při hodinách fyziky, stačí sundat zábranu na kobce a ani si na ten pás nemusíte šáhnout. Výboj přeskočí na vzdálenost 10 centimetrů a je po vás. Takže ten kdo dělá na vysokym napětí je něco jako pyrotechnik. Splete se jen jednou. Máte doma skoušečku na napětí v zásufce? Tak i na vysoký napětí byla zkoušečka. Něco jako tyč z izolačního matrijálu, na konci nějaká doutnavka nebo co. No řeknu vám, když sem tim šťoural do VN pásnice pod napětim, bylo mi všelijak. Dyž se na takovym zařízení něco dělá, jako že to čistíte, rozebíráte a tak, tak se to samozřejmě nejdřív vodpojí, pak se veme takzvaná zkratovačka a přimontuje se na zemnění a pak na všechny fáze. Zkratovačka jsou vlastně čtyry hodně silný kabely. Když s nima ty části vysokonapěťovýho rozvodu takhle spojíte a ňákej blb by z jiný části systému k vám pustil vysoký napětí, tak místo do vás pude ta smrtelná pecka do země. Než ale na to zařízení vůbec máknete, tak váš nadřízenej vleze na váš plac, kde budete makat a rukou se dotkne toho vysokonapěťovýho xindlu abyste viděli, že je to OK. No prostě bezpečnost práce jak sviňa.

To byla teorie.

A teď praxe ... je fakt, že když se u VN zařízení dělalo něco velkýho, tak se pracoviště takhle zajistilo, ale šedá je teorie, zelenej strom života. Jednou sem dostal nařízeno, že mám se Samem spravit vosvětlení v trafostanici. Jenže ji nebylo možný vypnout. To znamenalo do ní vlézt, vo zeď vopřít štafle, vylézt na ně a spravovat světlo. A metr a pů za váma Bzzzzzzzzz pracuje vysokonapěťovej transformátor. Z jeho víka lezou voranžový kovový pruty, když se k nim přiblížíte, nebo nedejbože zavrávoráte na štaflích a po zádech se vo ty pruty vopřete, je po vás. Pěkná prácička, co? Někerý trafačky byly z doby krále klacka. Tahle byla alespoň udělaná tak, že když ste do ní vešli, bylo víko vejš než vaše hlava. Ale jiný trafačky, eště z doby hnědý vokupace, byly udělaný třeba tak, že když ste vytáhli nahoru kovovou roletu, byl před váma transformátor, z kerýho čouhaly nechráněný vysokonapěťový rozvody do prostoru vodorovně, přibližně ve vejšce vašeho krku! V noci bez baterky by z vás byl bezhlavej rytíř. Proč v noci? No, službu sme drželi nepřetržitou, a když pokleslo napětí v systému, nebo když do sítě uhodil blesk, nebo když byl výpadek, tak bylo vo zábavu postaráno. Většinu traf bylo potřeba nahodit ručně. V celý fabrice.

Takže si to představte. Ve dvě ráno vám zhasne fabrika. Nepřetržitý provozy jako míchání barev, kalírny s jezevcema na pekáči atd. sou nervózní, venku prší, vy berete do kapsy svazek asi třiceti klíčů a musíte vobjet na kole celou fabriku a všude s baterkou (nedá se rozsvítit, když nefunguje trafo) vodemknout, najít správný dveře, nenechat se zabít, nahodit trafo (byl jich tucet různejch druhů, každý s jinym vovládánim) a při tom nikam nespadnout na zavolejovaný podlaze. Někerý trafa byly fakt lahůdkový. Byly umístěný na technologickejch plošinách tak pět šest metrů vysoko, na kerý ste potmě museli vylézt po mastnym kovovym žebříku. Fakt boží. A když ste po hodině a půl todle všechno vobjeli (bez vysílačky, bez mobilu), tak vám do systému uhodil blesk znova a ve čtyry ráno ste si mohli dát eště jedno kolečko. Todle se mi stalo. Fakt sem si to užil.

Na o tohohle pracovního prostředí přišel novej kolega Martin, měl pár let po vojně, byl děsně pracovitej a hlavně rychlej jak průjem. A chyběl mu jeden prst. Cyrkulárka. To byly varovný symptomy. Takovej elektrikář nemůže na bitevnim poli vysokýho napětí vydržet dlouho. Docela sme se skamarádili. Vobčas byla ale trochu tenze, protože já sem nebyl tak pracovitej jako von. Nigdo nebyl tak pracovitej jako von. No a mezi naše povinnosti patřilo i sledování spotřeby fabriky a jednotlivejch větví sítě. A jeden nepříjemnej chlap z vedení nás nutil k tomu abysme lezli k transformátům a na jejich nízkonapěťovejch stranách měřili klešťovejma ampérmetrama kolik to jako žere proudu a tak. V jedný rozvodně prosákla voda a bylo jí tam asi do půli lejtek. A ten blb po nás chtěl ať tam vlezem a šátráme tam mezi kabelama a něco měříme. Tak to sme vodmítli, ať si to ten soudruh udělá sám. Ale jinak sme cestovali s měřákem sem a tam a měřili sme. No jenže Martin byl fakt trochu moc rychlej. A víte co sem psal s tim pyrotechnikem ... Martin jednou ráno nějak nemoh došáhnout tim měřákem na ty pruty z trafa. Nic mu nepřišlo divný, tak si vzal židli. To už tu jednou bylo ... v tom spěchu mu vůbec nedošlo, že se k tomu nemůže dostat proto, že je to, kurva, vysokonapěťová strana trafa!!! Vylez na židli, měřákem se natahoval a ... záblesk. Vobraz se mu srazil do malýho kolečka, kerý se postupně zmenšilo a byla tma. Tohle si nevymejšlim. Martin naštěstí přežil a vyprávěl mi to. Výboj mu šel dlaní do těla a nohou šel ven. Upad na zem a řval tak, že ho slyšeli chlapi venku u mašin, vytáhli ho z rozvodny a zavolali sanitku. Když se Martin po několika měsících vrátil, byl už daleko klidnější.

Mimo těhle vysokonapěťovejch dobrodružství sme měli i náš vlastní rajón v okolí maxigrafu. Běžný vopravy. A v tom rajónu byla i vodárenská věž. Jednou mi z ní volal nějakej chlap s divnym přízvukem. Ukázalo se, že je to Řek. Mimo toho, že mi dával kázání vo tom, jak zacházet s českejma ženskejma, mi vysvětlil, že ze čtyř čerpadel mu funguje jen jedno a že jesi vodejde i to poslední, tak je fabrika bez vody. Že prej volal několikrát kolegu Sama, ale ten dycky přišel, culil se a řek, že nemá imbus a nechal to bejt. Díky Same! Tak sem vodpojil motory, prověřil sem vynutí motoru a zjistil sem, že jeden je vyzkratovanej. Tak šup s nim pryč na převinutí. Pak sem rozbalil schéma vovládání čerpadel a votevřel rozvaděč dlouhej jak tejden. No a po pár hodinách, světedifse, našel sem dvě vadný relé, vyměnil sem je a najednou běžely tři čerpadla. Vděčnej Řek hlaholil chválu na moje schopnosti a já šel zalézt zpátky do Maxigrafu, kde sem si při směnách, kdy se nic nedělo, dál lepil modýlky bojový techniky.

Maxigraf se tý naší budově řikalo proto, že v jejim velínu bylo zařízení, kerý se menovalo Maxigraf ba zapisovalo vodběr elektřiny. Ráno sme dycky v rádiu čekali na vodběrovej stupeň a pak sme s napětim čekali, kam to poleze. Byli sme totiž vodpovědný za to aby fabrika nepřepískla vodběr. Copak v létě. Klimatizace nebyly, pohoda. Ale v zimě. Gdegdo měl přimotop a spotřeba lezla nahoru. A jak se regulovalo? Hlavní montážní hala se nemohla zastavit, teda já to alespoň nepamatuju, ale spousta dalších hal se zastavit mohla. Takže sme dycky volali předem určený spojce, ať v hale naříděj zastavit stroje. Bylo to napínavý!

Jednou sme s Martinem dostali za úkol dostat se do rozvodny a vymontovat zámek vod kerýho nebyl klíč. Byla tam bakelitová koule, ze který se dal vyloupnout střed, pak sme mohli dveře votevřít. Měli sme takový nože, kerý byly udělaný z dvou kusů dřeva a pásu kovu seříznutýho a zbroušenýho do vostří. Vyráběly se v učilišti, kerý patřilo k naší fabrice. Aby se nám snadnějc řezala izolace na kabelech, tak sme si na špičce toho vostří bruskou dělali takovej zpětnej háček. No a timhle zákeřnym nožem sem dloubal do tý bakelitový koule. Levou roku sem držel bakelit, pravou dloubu, dloubu, dloubu. Najednou mi sjela ruka s nožem, jejda, říznul sem se do dlaně ... ale to sem se asi říznul nějak poctivě, ty světlý tenký věci asi budou šlachy?? Kurva, všeho sem nechal. Moji brašnu vzal Martin. Náš barák nebyl daleko, vzal sem kolo, nased a vodjel sem do zdravotního střediska. Těsně před střediskem se mi do řetězu zamotala nohavice. No to je snad zlej sen. Vohlásil sem se setře. Ta mrkla na moji pracku a uznala, že nejsem simulant. Polila mi to dezinfekcí, ruka kupodivu nebolela a vobalila mi to vobvazem. Že prej pojedu na chirurgii. Čekal sem na sanitku a měl sem společnost, se mnou tam seděl romskej kopáč, kerýmu se povedlo propíchnout si dlaň špičkou krumpáče. Podle mýho názoru to byl spíš výsledek ňáký bitky, umíte si představit, že voběma rukama kopáte krumpáčem a při tom si dokážete jeho špičkou propíchnout dlaň? To by ten Rom musel mít tři ruce. A na to fakt nevypadal. Vodvezli mě na chirurgii a čekal sem tam, až na mě dojde řada. Doktor se ptal sestry jak mám tu ruku říznutou a sestra pravila, že tak akorát. Evidentně sem byl šikovnej.
Tak si mě položili na stůl, a do dlaně mi dali čtyry iněkce. Bolelo to jako kráva. Měl sem pocit, že mě doktor píchnul až do kosti. Menoval se Nakrach, nebo tak nějak. Trochu si mě prověřil, jesi nejsem citlivka a když zjistil, že mu nevomdlim, tak se mnou začal diskutovat, kde je jaký dobrý řeznictví. A přitom mi šil moji rozříznutou pracku. Zapojily se i sestřičky a komentovaly mužský pokolení a dobíraly si nás, že vlastně nejsme k ničemu dobrý. A doktor opáčil, že by rád viděl, jak by se bez nás ženský rozmnožovaly, specijálně vony dvě! Sestry se chichotaly, ruka se došila a já měl za sebou muj první pracovní úraz. A dodnes zaplaťbůh taky poslední.

Dokončení (bonus s vášnivou skladnicí je ukryt v předchozím textu!!)

V úvodu fejetonu jsem trochu psal vo kotelně a vo tom jak to v ní vypadalo uvnitř. I její vokolí stálo za to. Původně byly kolem ní něco jako velký betonový bazény. Jen místo vody v nich bylo uhlí, nebo struska z kotle. Do kotelny ved gigantickém pásovej dopravník. Jenže postupně se to všechno tak nějak zarovnalo a vlastně to vypadalo, že horní vrstva uhlí, mouru a strusky je normální terén. Ale ouha. Nebyl. Ta struska si navíc žila vlastnim životem, trochu hořela a doutnala a dělaly se v ní kaverny. Kamarád Standa se do jedný propad a popálil si nohu.
Jednou měli dva kolegové za úkol vodpojit velkej elektrickej motor nahoře na dopravníku. Měl se odvézt do šrotu. Měli za úkol vodpojit přívod, vodšroubovat kotvení motoru a počkat na jeřáb s náklaďákem, kerý toho macíka měli sundat dolu a odvézt. Chlapi motor vodpojili a uvolnili ale jeřáb furt nejel a nejel. Tak už byli votrávený a rozhodli se bejt iniciativní. Motor se jim podařilo nějak rozkejvat a shodit dólu. Udělal „BLOP“ a v oblaku mouru se zaryl pod povrch. Jel kolem náhodou jejich nadřízenej a když ty dva pašáky viděl při činu, tak jim hned nařídil, ať vezmou lopaty a motor pěkně vyhrabou. To si pomohli. Byli nasraný a černý jak topiči v lokomotivě.

Umíte si představit, že kotelna a její vokolí rozhodně nebylo moje voblíbený místo na práci ani na zašívárnu. A tak se nejen mě ulevilo, dyž ji začali bourat. Vedle se totiž budovala nová výměníková stanice.
No jednou takhle vpodvečer vegetuju na velínu vysokýho napětí a pevně doufám, že během mý služby se nic vážnýho nestane. CRRRRRRRRRRRRR. Telí zvonifon. Doprčic. A ze sluchátka se vozvalo:
„Tady strážní služba, hoří kotelna, přijeďte se na to podívat esli tam není ňáká elektrika!“
Tybrďo, no snad to nebude vážný. Kotelna je vlastně postavená proto aby tam hořelo. Tak sem sed na kolo a šlapu si ke kotelně.
Ajaj. Naše fabrický hasičský auta. Modrý majáky. Co tady chlapi s těma jejich hadicema dělaj? To asi nechytly jen tak nějaký starý izolace. To bude něco zajímavějšího.
Přijel sem ke kotelně a s hrůzou vidim, že hoří střecha přímo nad vysokonapěťovou rozvodnou, na ní už sou dva tři hasiči a vočividně se chystaj začít lejt vodu přímo do rozvodny!! A tak volám na ty tři hasičský kandidáty na nebožtíky: „Nechte toho s tou vodou! Pod váma je v rozvodně vysoký napětí!! Kdo je velitel zásahu?!!“
Mává na mě ňákej hasič, že tomu tady velí von.
„Jak se to stalo? Proč začalo hořet?“ ptám se.
„Ňáký dělňasové autogenama uřezávali kusy kovový konstrukce a nechtěně plamenem štrejchli vo střechu. Vy vod tý rozvodny máte klíče?“
„Jo mám.“
„Tak tam poďte s náma, podíváme se tam, třeba to nebude tak hrozný.“ Ale z boků kotelny už šel kouř.
„A půčíte mi plynovou masku?“ ptám se.
„Né, máme jen jednu na celý družstvo.“
No super. Tak sem šel s vobouma hasičema, spíš po paměti, než že bych něco viděl. Všude kouř a tma. Svítilny byly celkem na prd. Po paměti sem vodemk dveře do rozvodny a … rázem se rozjasnilo! Pěkný plápolavý voranžový světlo! Oranžový vysokonapěťový pásnice už byly černý. Rychle sme ustupovali. To víte. Volejový transformátory. To je žůžo když hořej.
„Co s tim můžete dělat“ ptá se šéfhasič.
Moc sem ho nepotěšil: „Je to blbý, ta rozvodna nic nenapájí, ale vedou do ní tři živý vysokonapěťový větve. Musel bych vobjet ty další tři rozvodny, vodpojit to, přijet zpátky sem a vodzkoušet, že to není pod napětím. Jinak vás to tu pozabíjí. Jenže to vám to mezitím shoří.“
„No to je malér. Co s tim budem dělat?“ ptá se hasič a plameny se mezitím zvětšujou a hasiči čučej, co se jako bude dít. Takovou situaci asi eště nezačili. Maj voheň, ale nemůžou hasit.
„No, dělám to nerad, ale budu muset vypnout najednou celou fabriku. Máte vysílačku?“ (mobily tehdy nebyly)
„Ne.“
„Hele“ povidám „akorát začaly svítit pouliční světla, až vypnu fabriku, tak světla zhasnou, pak můžete začít hasit. Jinak ste mrtví. Jasný?“
„Jo.“
Tak mažu zpátky na byciklu, jak rychle to de. Nebyl čas s někym se radit. Vodemk sem dveře vod sálu, kde byly soustředěný hlavní přívody do fabriky. Celá fabrika se dala vodpojit jednim tlačítkem. Když ho zmáčknu, už se to nedá vrátit zpátky. Fabrika bude bez proudu. A při rozpojení dojde ke zvukovýmu efektu asi jako když vedle vás uhodí blesk a zahřmí. Akorát to máte s akustikou vysoký betonový místnosti.
Zmáčknul sem to … ŠÍLENÁ ŘACHA …
... když sem po pár sekundách zase začal slyšet, tak sem slyšel zvonění. Aha. Zvoní telefon. V klidu sem došel do velínu, kerej byl na tom samym patře. Uměl sem si představit, kdo to bude. Ze sluchátka se na mě vyhrnula smršť nadávek vod pytláka z kalírny. „Hoří kotelna, havárie, čekejte.“ A praštil sem sluchátkem.
Zavolal sem dva svý nadřízený, naštěstí byli doma a pomohli mi vodpojit větve vysokýho napětí, kerý vedly do kotelny a pak sme postupně nahodili celou fabriku. A taky mě pochválili – v daný situaci by udělali to samý co já. To mě potěšilo. Pár měsíců na to sem dal výpověď a šel sem dělat něco míň rizikovýho. Teda zdánlivě. Šel sem prodávat modely.
V roce 2010 sem se po takřka dvaceti letech do tý fabriky přišel podívat. Za uplně jinejch vokolností. Vozili mě po ní autem a diskutovali sme co se kde bude bourat, kde se eště vyrábí. Kde se pronajímaj haly na natáčení zahraničních filmů a českejch televizních soutěží. Tam kde dřív proudily lidi, byly křoviny a vytlučený vokna. Bylo to zvláštní. Připadal sem si jako ten Dežo Wu.

Komentáře z blogu REVI ILLEGAL, kde byl můj fejeton původně publikován

(Teri - Mail - WWW) Vloženo 19.03.2008, 23:05:46
Paráda :o) sice tomu prdlajs rozumím, vím tak, co je fabrika a co zásufka, ale čte se to pěkně a ta myš mě pobavila solidně, nic proti nim, ale vzbudit se s ní na nóze, taky asi zařvu..
Fajn počtení a udělám si z toho román na pokračování. Dík za fajn kousek večera :o)

(Lone Star - Mail - WWW) Vloženo 17.11.2007, 14:13:41
"Kde se pronajímaj haly na natáčení zahraničních filmů a českejch televizních soutěží." - nejni ta fabrika náhodou v Modřanech? ;-)

To Danny (Jan Bobek - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 22:42:10
Vyděržaj pijoněr!

Tak kdy... (Danny - Mail - WWW) Vloženo 28.10.2007, 21:44:57
Kdy bude pokračování o sexuchtivé kotelně a požáru skladnice a šroubech, co s tim souvisely (nebo tak nějak)?

Skladnice (Mirek Herold - Mail - WWW) Vloženo 16.10.2007, 18:26:00
Tak na tu skladnici se teda moc teším.

Gruß

Mirek

zacatky (Jan Bobek - Mail - WWW) Vloženo 25.01.2007, 20:01:26
Ahoj Mariane!

Jak bych mohl zapomenout! A co teprve Kovrzkarna nebo Vysoke Tatry! Ty jsi me zatahl do modelarskeho klubu k Rudovi Waniekovi. Tvoje krasne postavena H8K Emily byla za minuleho rezimu fakt neco! Vzpominas si jak ti chtela odletet v pruvanu v metru na stanici Kosmonautu? Ukazka vztlaku ve zmensenych podminkach!

mail ti posilam

(Marian Kolev - Mail - WWW) Vloženo 22.01.2007, 05:43:36
Zlaty casy v kolbence! Vsechno ale zacalo jeste v dobe pred touhle fabrikou... panove Topinka a Vohnout... a dalsi sefici, urcite si vzpominas! Dobrej clanek Honzo... osvezujici... btw. posli mi svuj mail, rad bych s tebou pokonverzoval... long time no see!

fabrika (Rampa McValach - Mail - WWW) Vloženo 23.10.2006, 14:30:54
Teda to je gol!!!Já jsem určitě dělal v jiné fabrice a jinou profesi( ocelárna) ale vypadala stejně, i o těch lidech to tak bylo.Atˇžijí naše vzpomínky!

kabely (Černoch - Mail - WWW) Vloženo 04.10.2006, 12:19:55
Ahoj Honzo, s těma kabelama, kopání bagrem a absolutní neexistencí plánů máš recht, taky jsem v podobný fabrice dělal a překopnutí nějakých kabelů bylo snad každý týden :-) Už se těšim na pokračování.

(Master X - Mail - WWW) Vloženo 30.09.2006, 20:41:35
Moc se mi to líbí, buď byly všechny fabriky stejný, nebo jde o Vodochody? Bohužel, i šestnáct let po jakési revoluci tam vládnou za velice slušný peníze Ti samí dorostenci Lihových Milicí. Ale, to asi není nic nového. Podívejte se do parlamentu.

(Mongol - Mail - WWW) Vloženo 30.09.2006, 12:57:21
To Jan Bobek:
Jo je tam kousek od Hangáru zpola zarostlá travou.

tak k tomu odvodu (Mirek Herold - Mail - WWW) Vloženo 29.09.2006, 22:15:01
No, ja jsem taky u vodvodu na tu recnickou (jak jsem se domnival) otazku, kam ze to chci jit, odpovedel, ze nekam k letectvu.
No a vyslo to - bohuzel! Dva roky letiste Pardubice......no comment.
(petr - Mail - WWW) Vloženo 29.09.2006, 13:40:51
Ale to je moje hláška :O)))

U vodvodu sem řek, že bych rád někam k letectvu a dostal sem vodklad. Rok na to mi dali modrou.
(Jan Bobek - Mail - WWW) Vloženo 29.09.2006, 12:32:15
To Mongol:

ještě tam máte tu Luftwaffe točnu na kalibrování kompasu?

(Mongol - Mail - WWW) Vloženo 29.09.2006, 10:06:23
Jelikož jsem začal dělat taky ve fabrice, tak po přečtení můžu prohlásit, že se nachlup nic nezměnilo. Dokonce máme taky postavený budovy a zařízení po Hitlerovi. I práskače a bývalý estébáky tam máme a celkově úplně stejný jako v každý fabrice. A dokonce skoro za stejně málo pěněz pracujeme(alespon ti co nepráskají své kolegy)jako za komančů i když jsem za nich nepracoval. At žijou Letecký opravny Kbely.