CARLO MAURIZIO RUSPOLI, KNÍŽE DI POGGIO SUASA

Kníže Carlo Ruspoli patří mezi legendy 30. let minulého století. Patrně jste o něm neslyšeli, ale možná znáte jeho Macchi Mc 202, která je na titulním obrázku. Kým vlastně byl? Závodníkem na rychlostních člunech? Stíhačem? Filmovým nadšencem? Skvělým velitelem? Byl vším. Ale …

…  pěkně popořadě.

Carlo Ruspoli se narodil se v roce 1906 v Oberhofenu. Mezi jeho předky patřil Francesco Maria Marescotti Ruspoli, 1. kníže z Cerveteri (1672 – 1731), mimo jiné mecenáš Georga Friedricha Händela (byl Ruspoliho kapelníkem). Založil i svůj vlastní pluk (Reggimento Ruspoli) a s jeho pomocí v lednu 1709 porazil Rakušany v bitvě u Ferrary. Za tento počin mu byl Papežem Klementem XI udělen titul knížete.

Jeho potomek Carlo Ruspoli prý sloužil u jízdního regimentu, ale dobový tisk o něm mluví jako o námořním důstojníkovi. Kníže Carlo totiž závodil na motorových člunech stavěných v benátských loděnicích Celli. Jeho příbuzný vévoda Armand de Gramont jej seznámil s Ettore Bugattim (který se zabýval i letadly, čluny a vlaky). De Gramont knížete Carla přesvědčil aby využil Bugattiho motory a vyplatilo se to. V roce 1931 Ruspoli dosáhl světového rychlostního rekordu v kategorii člunů s obsahem motoru 6 litrů (101,8 km/h). Carlovy čluny se jmenovaly Niniette I až VI, což byla přezdívka Bugattiho dcery Lidie. Kníže takové pojmenování svých člunů Lidii slíbil jako satisfakci za nekonečná čekání v tatínkově voze, zatímco Carlo a Ettore dlouho diskutovali nad motorem Bugatti 50 a konstrukcemi Ruspoliho člunů. Například  v březnu 1934 Carlo Ruspoli reprezentoval Itálii na závodech v  USA. Během klání na Floridě došlo na jeho člunu k vážné závadě, při které hrozila exploze. Dobový tisk se s obdivem vyjadřoval nad Ruspoliho chladnokrevným pokusem rudě natřený člun zachránit. Kníže však nakonec boj vzdal, skočil do vody a člun shořel. S Ruspolim a závody na člunech se pojí řada dalších napínavých historek. Ještě jedna zajímavost. Jeho tchánem byl hrabě Volpi, který byl místopředsedou benátské regaty, jež závody v Itálii zastřešovala.

Když  Carlo Ruspoli v roce 1936 vstoupil do vojenského letectva, uměl plynně tři světové jazyky a absolvoval práva.

Na začátku války Ruspoli sloužil na Sicílii u 81a Squadriglie na stíhačkách Macchi C.200. Jeho mise často směřovaly nad Maltu a při jedné z nich, v říjnu 1940, získal první vítězství. Byl to britský Hurricane (nebo dokonce dva) a Ruspoli si vítězství nafilmoval! Z vlastní iniciativy si do své stíhačky nechal namontovat kameru. Zajímavé je, že britské zdroje mu vítězství nepřiznávají. Jeho iniciativa byla brzy „potrestána“. Stal se velitelem útvaru pro „leteckou kinematografii“. Tento úkol, vedle svých běžných povinností, plnil během řeckého i ruského tažení. Létal ve stroji Macchi C. 200 vypůjčeném od 81. Squadriglie (která nebyla na Východě nasazena). Jeho zaměřovači i kameře během srpna 1941 neunikly dva Polikarpovy I-16. Pamětníci z řad rumunského letectva na Ruspoliho vzpomínají jako na italského pilota, který se s nimi ve své soukromé stíhačce zúčastnil přinejmenším jedné bojové akce v srpnu 1941. Ruspoli zažil i nouzové přistání. Díky svým stykům na italském velvyslanectví zajistil italská vyznamenání pro některé rumunské letce. Ve starších pramenech se uvádí, že na východní frontě létali I dva jeho bratři, ale jde o mýtus.

V létě 1942 se v severní Africe ujal vedení nad 91a Squadriglií v rámci 4o Stormo. Mezi červencem a říjnem 1942 docílil sedmi sestřelů. Z tohoto období pochází i dobový válečný týdeník, který byl natočen na základně Fuka při příležitosti 100. vítězství, kterého dosáhla 91a Squadriglia. Piloti tabuli s pyšným nápisem ukazují kameramanovi s Ruspoliho osobním strojem v pozadí. Je to Macchi C.202 (91-3), III série, MM7844. V pravé polovině křídla byl rovněž instalován fotokulomet. Letecké záběry střelby na spojenecké cíle byly možná pořízeny s ní.

Součástí dalšího filmu je i záběr na Curtiss P-40 pod palbou italského stíhače. Velmi pravděpodobně byl tento film pořízen s technickou podporou Ruspoliho jednotky a samozřejmě se nedá vyloučit, že spoušť stiskl Ruspoli osobně. Na Youtube bylo několik dalších záběrů na Curtissy P-40 z fotokulometu Macchi C.202, ale bohužel již nejsou dostupné.

Poslední tři vítězství Ruspoli získal 20. října 1942. Operátoři radaru Freya občas nestíhali rozeznat kdo je přítel a kdo je nepřítel, obzvlášť pokud se v krátké době počet letounů ve vzduchu výrazně zvýšil. Díky tomu mohlo varování před blížícím se náletem přijít pozdě. A přesně to se stalo pilotům 4. Stormo 20. října. K jejich základně Fuka se před 11. hodinou blížilo 24 Bostonů a Hudsonů s doprovodem 30 Curtissů P-40 a 20 Spitfirů. Ze čtyř perutí, které 4. Stormo na základně měla, dokázala poslat do vzduchu 14 strojů Macchi C.202. některé startovaly již během britského útoku s explodujícími bombami v okolí. Italští stíhači po boji nárokovali 11 sestřelených stíhaček a řadu dalších stíhaček a bombardérů ohlásili jako poškozené. Ruspoli po boji nárokoval dva P-40 (a během dalšího boje téhož dne poslal k zemi ještě jeden Curtiss). Capitano Franco Lucchini musel nouzově přistát, protože mu palba nepřítele ustřelila vrtuli. Ale zdá se, že to byla jediná ztráta Italů toho dne ve vzdušném klání nad Fukou. Britové z toho vyšli podstatně hůř.

Bombardérů bylo 24, ale byly to Baltimory a Mitchelly. Počet 50 doprovodných stíhaček je asi přehnaný, ale určitě jich bylo přes třicet, takže objektivně vzato, Italové do boje šli v nevýhodě (teprve startovali) a bojovali proti dvojnásobné přesile. Přímý doprovod bombardérů tvořily Kittyhawky z 250. Sq. RAF, střední zajištění provádělo 10 Kittyhawků z 3. Sq. RAAF a výškové zajištění měl na starost tucet Kittihawků ze 112. Sq. RAF. Z boje se nevrátil Sgt. D. F. Greaves ze 112. Sq., ze 3. Sq. byli sestřeleni P/O Alderson a Sqt. Wood, 250. Sq. přišla o mašinu Sgt. Robertse.

Britové tvrdili, že se nad Fukou střetli s šestnácti stodevítkami a Macchi Mc.202 a 112. Sq. ohlásila jeden Bf 109 sestřelený pravděpodobně a poškození Mc.202. Ale pokud je mi známo, Němci se tohoto boje neúčastnili. Nárokovaná vítězství 4. Stormo po tomto dramatickém boji tedy nevypadají nijak přehnaně ve srovnání s jinými boji kterékoli válčící strany (11 hlášených vítězství vůči 4 skutečným ztrátám). Ale 20. říjen jako celek pro Italy nevypadá až tak dobře.

Na konci dne ohlásily 3. Stormo, 4. Stormo a 81. Gruppo celkem 51 sestřelů. Němečtí stíhači z II./JG 27, III./JG 27 a III./JG 53 nárokovali 11 vítězství. Německý flak se hlásil k šesti sestřelům. Tedy úhrnem 67 sestřelů během 20. října. Pokud je mi známo, Spojenci ale během dne přišli jen o 11 stíhaček a 1 bombardér! Němci byli toho názoru, že Italové se po boji hlásí ke každému stroji, který je na zemi a hoří … včetně italských a německých!

K 20. říjnu 1942 a boji s Brity nad pouští se váže ještě jedna zajímavost. Asi půl hodiny po náletu na Fuku, v 11:32, sestřelil severozápadně od Ghaly jeden Curstiss „P-46“ pilot z 5./JG 27 s typickým německým jménem Josef Vavra. Bylo to jeho druhé a poslední vítězství. U této Staffel létal ještě na jaře 1943 na Sicílii a válku přežil. Personál JG  27 měl mezi sebou Rakušany a také sudetské Němce, takže vysvětlení původu Unteroffiziera Josefa Vavry bych hledal nejspíše zde. Ale u II./JG 27 sloužil i jeden dánský dobrovolník, dokonce jako důstojník. Pokud Josef Vavra měl třeba jednoho z rodičů Čecha a dokonce mluvil česky, nebyl u 5. Staffel JG 27 jediný. Pakliže tedy máte v sousedství nějakého Josefa Vávru, kterému je přes 80, tak zkuste opatrně zavést řeč na létání …

Vraťme se ale k Ruspolimu. 23. října 1942 začíná druhá bitva u el-Alamejnu a koncem října Ruspoli odchází z funkce velitele 91. Squadriglie pracovat na ministerstvo letectví. Na jihu fronty během bojů u el-Alamejnu působila elitní paradesantní brigáda Folgore, u níž sloužili oba Carlovi bratři. Během bojů na jihu na sebe vázala šest britských divizí. Na počátku listopadu její zbylí příslušníci přešli do britského zajetí, ale odmítli použít bílé vlajky a pochodovat s rukama nad hlavou. Tou dobou byli oba Carlovi bratři po smrti. Capitano Costantino Ruspoli padl v noci z 26. na 27. října u Deir El Munassib. Tenente Colonnello Carlo Marescotti Ruspoli padl 4. listopadu v proláklině Quattara. Oba byli posmrtně vyznamenáni Zlatou medailí za chrabrost.

Zde je náborový film brigády Folgore z doby druhé světové války.

Brigáda Folgore se v současné době podílí na mírové misi v Libanonu (již podruhé). Má za sebou nasazení v Iráku, v Albánii, ve Východním Timoru, Somálsku a v Kurdistánu.

Během jednání o uzavření příměří se Spojenci se Ruspoli zasloužil o udržení celistvosti leteckých jednotek, které se později staly základem italského letectva bojujícího na straně Spojenců. Díky svým právním a jazykovým znalostem byl na konci září 1943 vybrán jako překladatel generála Badoglia pro jednání s gen. D. Eisenhowerem na palubě HMS Nelson. Tehdy byl Ruspoli spojovacím důstojníkem při Allied Command a Badoglio byl jedním z italských důstojníků, kteří byli o měsíc dříve zapojeni do dohodnutí a podepsání příměří.

Během jednání na palubě HMS Nelsonu bylo domluveno netradiční shození letáků nad okupovaným Římem. Letáky byly 6. října naloženy u tří Macchi C.205V do prostoru mezi křídlem a klapkami. Nad cílem je piloti shodili prostým vysunutím klapek. Jedním ze tří pilotů, kteří podnikli tento neobvyklý let byl pochopitelně Ruspoli.

Carlo Maurizio Ruspoli, kníže di Poggio Suasa byl téměř jistě nejstarším italským stíhacím esem. Bohužel zemřel již v roce 1947. Nepochybně by dokázal vyniknout v dalších oborech, tak jako jeho potomci a příbuzní. Jeho okouzlující dcera Esmeralda Ruspoli se stala, jak jinak, filmovou herečkou a v roce 1968 zaujala publikum ve zpracování Romea a Julie jako lady Monteque. Došlo vlastně k situaci, kdy opravdová kněžna ztvárnila roli kněžny! Esmeralda byla rovněž divadelní herečkou a portrétistkou. Hlavní mužskou roli v tomto nízkonákladovém filmu odmítl Paul McCartney, čehož později asi litoval, neboť tržby z filmu dosáhly v letech 1968 a 1969 na tu dobu úctyhodných 50 milionů dolarů! Již zmíněný hrabě Volpi, Esmeraldin dědeček je zakladatelem Benátského filmového festivalu.

Eugenio Ruspoli kníže di Poggio Suasa si zahrál sám sebe ve Felliniho filmu La Dolce Vita (v hlavní roli Marcello Mastroianni). Dalo mi to trochu práci, ale pokud jsem se v genealogii rodu Ruspoli trefil správně, tak Eugenio (1894 – 1974) byl Carlův strýc.

Film má u Ruspoliů opravdu hluboké kořeny. Všechny příklady nedokážu vyjmenovat. Z jiné větve Ruspoliů pochází americký filmař a fotograf Tao Ruspoli, jenž je potomkem knížat z Cerveteri. V jednom z jeho filmů, rodinně drogovém Just Say Know, si zahrál sám sebe i jeho bratr Bartolomeo. Ve filmu sám sebe ztvárnil i jejich otec Alessandro Ruspoli, 9. kníže z Cerveteri, lépe známý pod přezdívkou „Dado“. Mohli jste jej zahlédnout v několika dílech Mladého Indiana Jonese (prof. Reale) nebo např. v třetím dílu Kmotra.