PRAŽÁKŮV FEJETON: VO CESTĚ DO IZRAELE

Tento fejeton byl poprvé publikován na mém původním blogu 27.3.2006:

Viděli jste film Syriana? Moc se mi líbil. Je aktuální. Amerika, Střední Východ, CIA, ropa, islám. Neřiká kdo je hodnej a kdo je zlej, ale ukazuje věci asi tak jak sou. Trochu mi to připomělo moji cestu do Izraele. Políbila mě múza, moje drahá polovička byla přes víkend v luftu, a tak sem sepsal tendle fejeton.

Dycky dyž sem se díval na televizní noviny a viděl sem záběry z Izraele, tak sem si řikal, že život v kapitalistický český kotlině je vobčas vo-život (hlavně v MHD nebo na silnicích), ale do země, kerá je imrvére ve válce by se mi fakt nechtělo. Dyž si představim ty vojáky, atentáty, únosy, raketový útoky, střelbu, Hamas, Hyzbaláh, starou pani Arafatovou a další extrémistický vorganizace, tak to fakt nevypadá jako země zaslíbená. Pokud teda někomu nechcete zaslíbit ňákej průser.

A pak to přišlo.




Musel jsem tam něco s jednim známym vyřídit. Nešlo to jinak, musel sem tam vodfrčet. Jejkote mankote. Izrael! Přestal sem se dívat na zprávy v bedně.

Zjistil sem, že nepotřebuju vízum. Ale víc sem toho nevěděl. Měli sme se dostat někam na sever k libanonskejm hranicím. Tak sem volal na naši ambasádu a tam mi trochu poradili kudy a jak cestovat. Taky sem zavolal jednomu kamarádovi, kerej tam vobčas lítá a ptám se ho co jako sebou potřebuju za prachy. No a von mluvil vo ňákejch šakalech nebo co (to utvrdilo moje obavy, že jedu do divočiny) ale pak mi vysvětlil, že si mám klidně vzít doláče a ať se ničeho nebojim, že budu překvapenej. A von, že kdyby moh, tak by tam letěl hned. No těbůh.

Ale pak mi volal Izraelec, co se vo nás měl starat a řikal, ať se nebojim, že na nás bude někdo čekat na letišti a že nás vodveze až do kibucu na sever k Libanonu.

Se známym sme dorazili v osudnej den na letiště v Ruzyni kolem půlnoci. Partnerky nás naposledy vobjaly a roztržitě nám radily ať na sebe dáme pozor. To nevim, jak na sebe máme dát pozor, dyž nevim, že kolem mě de atentátník vopásanej TNT a právě je myšlenkově v transferu do sedmýho levelu islámskýho nebe kde ho čeká několik tuctů panen, kerý se vo něj budou starat. No co s takovou situací naděláte? Houbeles.

Lety do Izraele se vodbavujou dycky kolem půlnoci, když je na letišti nejmíň lidí. Než nás pustili k vodbavení zavazadel, tak sme každej jednotlivě museli k ňáký kočce, ta nám zkontrolovala letenky a pasy a dala nám jednu dvě votázky. Proti prohlídkám v USA težká pohoda. Opodál stála vozbrojená zamračená gorila, ale byla hodná a nehejbala se. Všude kolem byly mladší i starší židovský rodiny. Všichni v černejch hábitech a kloboukách. Vousy, copánky. Cejtil sem se jak v jinym světě. Taky byla všude spousta dětí. Ty byly hodně aktivní. Při vodbavení na nás personál dělal tlaky, ať změníme letadlo a letíme pozdějc. Prej nás daj do první třídy. Že prej s tim našim letadlem maj ňáký kapacitní problémy. Ale my jsme tu nabídku (bohužel) nemohli využít, poněvadž na nás ten chlapík měl na letišti čekat ve smluvenou hodinu a už nešlo přiletět jindy. Už za chvíli jsem litoval, že nesedim v první třídě ČSA.

Tak hroznou cestu letadlem sem eště nezažil. Všichni si na něco ztěžovali. Vydávali divně mlaskavý zvuky, jako dyž vám něco uvízne mezi zubama. Vedle mě seděl starší pár, původně vodněkaď z Balkánu a ten pán mi v jednu chvíli málem vrazil loktem do zubů, protože prudce vymrštil ruku před mym vobličejem do uličky aby chytil stevardku za rukáv. Na stevardky se vobvykle rukou zamává, nebo se na ně polohlasem zavolá nebo se zmáčkne takovej ten knoflík nad hlavou a vona příde. Ale tenhle chytal za rukáv. Miláček. Ňáká rusky mluvící hodně tlustá pani dělala strašnou scénu, protože si nemohla před sebou přes to svoje břicho sklopit ten pultík na jídlo. ČSA pultíky sou asi ňáký levný, protože, když ho sklopíte, nemůžete ho posunout dopředu a dozadu. Takže dyž ste tlustý máte smůlu. Pultík je šejdrem, jídlo by vám sklouzne dólu a vy máte dietu. Právě to se stalo tý pani. Jen co jí jedna stevardka uklidnila (to povolání bych nemoh dělat, asi bych tu babu zabil), přišla neuváženě jiná, kerá ji s upřímným zájmem nabídla čaj. Ta nasraná izraelská pani to ale vzala jako provokaci a začala řvát znova, protože si ten hrneček neměla kam postavit. Ječela rusky něco vo tom, že je to nepohodlný letadlo, že ČSA má vypečenou reklamu atd. Mezitím se rozdávalo jídlo pro nevěřící a krabice s košer jídlem pro věřící.

Muj známej, kerej seděl jinde si taky užil. Vedle něj seděl ňákej zřejmě šetrnej pán, kerej stevardku přinutil aby mu nalila čaj až po vokraj hrnečku. Tomu pánovi se klepala ruka a dyž si ho bral k sobě nad klínem mýho známýho, tak mýho známýho poměrně pozdě napadlo, že má sebou jediný slušný kalhoty a to ty, kerý má právě na sobě. Dobře to dopadlo a nikomu se nic nestalo, ale takovejch scének bylo všude po letadle víc. Vůbec sme se nevyspali. Furt někdo něco řešil a furt někdo mlaskal. Už sem začal mlaskat taky. Hodně nahlas, abych je trochu rozhodil a naznačil jim, že mi to vadí. Byly odolný. Mlaskali dál.

Nakonec jsme přistáli na letišti Ben Gurion. Nevyspalí, nervózní ale živí. Nikde žádný vojáci ani policajti, tedy v porovnání s normálními poměry. Celkem normální letiště. Vlastně abnormálně hezký. Hodně prosklený. Stropy hodně vysoko. No jasně, řikám si, to je proto, že když tady bouchne ta bomba, tak ta tlaková vlna má kam vodejít a taky tou prosklenou stěnou do taky de ven. Takovejm stěnám se tušimže řiká výfukový. Upoutala mě obrovská římská mozaika, kerá byla inštalovaná na jedný stěně (hluboko pod ní sme jeli šikmo dolů po běžícim pásu). Mám pocit, že tu mozaiku nejspíš našli při výstavbě letiště a tak ji takhle vystavili. Docela hezký. Pak sem ale zahlíd něco co mě rozhodilo. Už z dálky to bylo vidět. Obrovskej bílomodrej  květinovej nápis vysázenej jako záhon na svahu, kerej směřoval k hale letiště. Moh mít i 10 krát 20 metrů. Nepochyboval sem vo tom, co tam bude. Modrá a bílá sou izraelský národní barvy. Určitě je tam davidova hvězda a nápis něco jako "šalom" a "Izrael". To aby ty Palestinci věděli na čem sou, když přiletěj domu. Ale když sem přijel na tom pásu blíž, tak to se mnou málem seklo. Bylo tam napsáno "NOKIA CONNECTING PEOPLE" !!

No tohle ...

Šťastně sme našli toho chlapíka, kerej na nás čekal. Měl Mercedesa a postupně nám dal do ruky mapu a flašku vody aby sme netrpěli žízní a abysme se vorientovali kde jako sme. Já sem se vorientoval snadno. Všechny ukazatele sou napsaný hebrejsky, arabsky a anglicky. Pohoda. Ne jako v Česku. Tady si nebohej cizinec vychutná českej nápis "ostatní tranzit" a dál se nechá vést instinktem a přitom se vyhejbá dírám v silnici alá Ukrajina.

MIMO TÉMA: Mimochodem už vás někdy napadly tydle dvě věci?

-       proč silnice v Alpách nejsou záplatovaný tak jako u nás a proč jsou bezvadně upravený? Proč to u nás nejde? Nejen na horách, ale i jinde.

-       kolik asi stojí voprava český silnice míň kvalitním materiálem? A jak zlatokopeckej je to asi kšeft vopravovat míň kvalitním materiálem každej rok to samý znova a znova? A už jste někdy slyšeli vo tom, že metr čtvereční asfaltový silnice u nás stojí jednou tolik co v Holandsku? A víte, že metr český dálnice je dvakrát až třikrát dražší než v Polsku a přitom by měly stát přibližně stejně? A není vám to divný? A nemáte pocit, že platíte docela velký daně??

Při vodjezdu z letiště sme zastavili u kontrolního stanoviště. Stál tam jeden voják, vždycky se jen letmo podíval do auta a hned ho poslal dál. Hraniční přechod na Rozvadově je horší. Při cestě na sever sem udělal několik překvapivejch zjištění. Tak předně asi tak čtvrtina taxíků, kerý tam jezděj sou Škodovky. Octavie, Fabie a Superby. Fakt sem čuměl. Taky sem zjistil, že i izraelský kamiony se na dálnici s oblibou předjížděj, protože maj mezi sebou o 2 km/h rozdílnou rychlost a proto je nutný se 5 minut předjíždět. Nikde nebyly žádný zátarasy, kontrolní stanoviště ani vojáci. Policajty sem viděl dvakrát. Jednou řešili dopravní nehodu a podruhý ňákej dopravní přestupek. Ale obecně bylo cestování po izraelskejch silnicích bezpečnější než v Česku. Bylo trochu pod mrakem, to je tam prej často. Občas byl vidět ňákej římskej viadukt nebo jiná památka na různý okupace tohohle kraje. Bylo docela zajímavý, že hodně domů tam mělo sedlový střechy jako u nás. Takhle rozhodně středomořská architektůra nevypadá. Furt sem se napjatě rozhlížel, kdy už uvidím náznaky ňákýho nebezpečí, ale nic se nedělo.

Pak jsme zastavili na jedný světelný křižovatce. Před náma bylo údolí a na jeho levý straně bylo město. No a ten chlapík co nás vezl a celou dobu nám vysvětloval kde sme, najednou říká: „tohle je arabský město“. Zamrkal jsem vočima a podvědomě sem zajel hloubějc do sedadla. Začal sem pátrat po vojákách, ostnatejch drátech a zátarasech, ale nikde nic. Tak se ho ptám, jestli ty lidi někdo hlídá a jestli sou s níma problémy a tak, že je toho u nás plná televize. No a von mi říká něco jako: „jo vy mluvíte o Palestincích v Gaze. Ale tohle nejsou Palestinci, tohle sou naši Arabové. Je jich tu všude po Izraeli asi milión nebo víc. Ty žijou úplně normálně. Dělaj si co chtěj“. Snažil sem se to srovnat v hlavě ale moc mi to nešlo. Takhle to u nás v televizních novinách přece není. Všichni Arabové dělaj v Izraeli problémy, ne? Všichni nenáviděj Izraelce, dělaj problémy a žijou za zdí. Tak co je sakra tohle?

Stačil sem udělat z auta jednu dvě fotky a jeli sme dál do toho údolí a to město, který mi nezapadlo do mediálního vobrazu Izraele sme nechali na levý straně silnice. Za chvíli sme míjeli Haifu a další město. Šofér povídá, že se menuje Akko a že je to taky arabský město. Že se tam můžeme zastavit až pojedeme nazpátek. Zahlíd sem mešitu. A doprčic.

Nakonec  jsme dojeli do kibucu u libanonskejch hranic. Tam sem si připadal trochu jako v Řecku. Olivovníky a podobný rostliny. Římskej akvadukt. Plot a slušný kovový vrata. Aha. A je to tady. Bezpečnostní opatření. Jenže zase žádný vojáci ani policajti. Bazény, bungalovy, muzeum holocaustu a několik fabrik. Když jsme se vyspali a sešli sme se s lidma, který na nás čekali, docela sem mrkal na drát. Ženský kolem vůbec nepřipomínaly to co sem viděl v letadle. Všechny byly šlang a šmrncovně voháklý, nalíčený, zkrátka šik. Starý i mladý. Všichni mluvili anglicky. Abych ukázal jak si jich vážim, dal sem jim flašku košer červenýho vína, kerou sem pracně v Praze sehnal. Rozpačitě na mě koukali a pak se jeden Izraelec zeptal, co to je. No a já na to, že je to košer víno, v Izraeli se pije a jí košer, ne? Připadal sem si jako při zkoušce z chemie, kerý sem nikdy nerozuměl. No a von říká, „no Honzo víš, ale my nejsme věřící, nám je košer celkem putna. Ale víno si dáme. Díky. Seš hodnej“.

Kurňa, kde sem se to octnul? Je to Izrael, ne? Nebo sem se splet?

Odpoledne sme jeli zpátky a s tim chlápkem co nás vez sme se domluvili, že nás vezme skrz pár měst po cestě. A taky do centra Tel Avivu. Už sem se ničemu nebránil. Pochopil sem, že v týdle zemi nic nechápu. První město, do kterého sme vjeli bylo to arabský město Akko. Zvědavě sem se rozhlížel ze sedadla vedle řidiče. Úzký uličky. Posedávající lidi. Mávající děti. Personál v kavárnách a restauracích se motal kolem hostů. Prostě těžce nepřátelský arabský obyvatelstvo. Taky sem viděl konečně jednoho vojáka. Po letišti to byl první kerýho sem viděl. Neměl kvér a vypadal, že se ztratil.

V Akku je pěkná napoleonská pevnost, je v ní taky mešita s minaretem a vedle visí na stožáru izraelská vlajka. Všude samá Škodovka. Šofér nás zavez na pláž opodál u pevnosti a zastavil. Zeptal sem se ho, jestli je to bezpečný vylézt ven a udělat pár fotek. No o von řek, že ať klidně dem ven, ať hlavně nespadnem do vody. Tak sem vylez ven, jediný nebezpečí představoval číšník opodál v picérii, kerej se těšil až nás zkasíruje. Svítilo sluníčko, lidi se koupali v moři a já sem si v klidu udělal pár fotek s mym známym. V klidu sme vodjeli a pokračovali zpátky na jih. Museli sme totiž přespat v Tel Avivu, poněvadž nám letělo letadlo hodně brzo ráno.

Vjeli sme do Haify. Vzpomněl sen si na Libora Jekla, kerej v komentáři k jinýmu fejetonu psal, že se jednou ztratil v pomerančovym háji v Haifě. Dyž sem viděl ty kaskádový zahrady, kostelíky, mešity i moderní architekturu, tak sem si řek, že v tomdle městě je asi radost se ztratit. Správní budova, kerá je koncipovaná jako plachetnice je jeden z nejhezčích moderních vejškovejch baráků, kerý sem viděl, a to není nic proti centru tel Avivu, to je teprve něco.

Po cestě mezi Haifou a Tel Avisem sem viděl hodně aut, který měly na sobě vlající barevný ztuhy. Jedny byly voranžový a druhý byly tušimže modrý. Ptali sme se co to znamená. Jedna barva prej znamená, že ten kdo to auto řídí je pro to aby izraelský vosadníci zustali Gaze a druhá barva znamená „chci vyklidit Gazu – chci mír“. V Gaze to není fakt žádná sranda. Tam nejezděte. Ale zbytek Izraele je v pohodě a nezapadá do toho, co je vidět v médiích.

V Tel Avivu sem ale čuměl na jinou atrakci. Ženský. Žádný šedý nebo černý hábity. Houby. Bokovky, tanga, push-upky, přiléhavý trička. A tetování. Všechny byly hezký a pěkně rostlý. Takhle vodvážně voháklý nechoděj ani holky v létě v Česku. Ty Izraelky byly fakt pekelný.

Do centra Tel Avivu  sme nakonec nejeli, protože muj známej vytuhnul. Dorazili sme na hotel a tam byl první náznak nějakejch bezpečnostních vopatření. Ochranka v hotelu pouštěla dovnitř jen taxikáře a hotelový hosty na seznamu. Ve výtahu sem potkal manželskej pár a ta izraelská madam byla taková kost a tak voháklá, že sem měl nutkání jí požádat abych si ji moh vyfotit. Ale manžel nevypadal jako moc shovívavej typ a tak sem si nechal zajít chuť. V hotelu byly všude bokovky, tanga, push-upky a trička a tetování. Venku na ulicích taky, jenže to ještě není všechno. V Tel Avivu sou bary otevřený bary i do tří do rána a je běžný, že se sedí venku na chodníku. Všude bokovky, tanga, push-upky, trička a tetování. No fakt síla. Nikde žádný vojáci ani policajti.

Na letiště sme jeli taxíkem Škodou Superb, dročkař si tu káru docela chválil. Pak se mi něco povedlo. Izraelský vojáci se prej rádi nechávaj fotit. No a já sem prostě neměl šanci, protože sem cestou přes půl Izraele vlastně žádný vojáky nepotkal. A tak sem si chtěl vyfotit toho kerej kontroloval projíždějící auta k letišti. Jenže sem ho nasral a něco mi vod plic řek hebrejsky a já sem se anglicky vomlouval a připadal sem si jako přitroublej japonskej turista, kerej fotí všechno jako smyslů zbavenej.

Když sem vystoupil ze Škodovky před odbavovací halou letiště Ben Gurion, tak sem si řikal, že moje zážitky mi asi nikdo nebude věřit. Fakt super. Ale sranda skončila při vodbavení. To co sem podstoupil před vodletem z Izraele sem nezažil ani v USA. Kdybych neuměl dobře anglicky, tak bych v následujících 60 minutách asi byl těžce v řiti. Na druhou stranu sem se dozvěděl věci, ke kerejm bych se jinak dostal těžko.

Vodbavovací hala byla rozdělená na 4 sektory tušímže byly voznačený A, B, C a D. Byly voddělený  stojánkama s páskama, tak jako na jinejch letištích, ale tady bylo všude kolem hodně mladejch lidí v jakejchsi uniformách. Všichni stejný košile a stejný kalhoty. Zjistili sme, že máme bejt vodbavený v sektoru C. Postavili sme se do jedný fronty, byla to fronta na rentgen. Pasová kontrola nikde. Hned vedle nás byl velikej čtvercovej pult, ke kterýmu byly vodváděný lidi, který byly nějaký podezřelý, kompletně jim tam rozebrali zavazadla a hledali chemickejma čidlama stopy výbušnin. S lítostí sem se ně díval a řikal sem si, že s mejma skromnym zavazadlem a notebookem se mi tohle stát nemůže. Jo abych nezapomněl, byla tady spousta těch ortodoxních věřících v těch tmavejch hábitech s kloboukama, copánkama, vousama a tak. Napadlo mě, že třeba žijou jen na letištích, protože nikde v Izraeli sem je neviděl.

Rozhlíd sem se kolem sebe a řek sem si, že by bylo hezký si to tady vyblejsknout. Tak sem zved nad sebe foťák a vyblejsk sem si halu. Pak sem si vyhlíd dvě kočky z personálu v slušivejch červenejch uniformách a přiblížil sem si je zoomem, abych měl alespoň tydle dvě na památku. V intencích přitroublýho japonskýho turisty mi ale nedocvaklo, že ty kočky stojej přímo před velkym rentgenem a v cukuletu se mi za levym uchem ozval zdvořilej, ale důraznej hlas bezpečáka, kerej mi řek ať to nefotim a ať to schovám, jelikož se v hale fotit nesmí. Uf.

Pak přišel jinej klučina a ptal se kdo letí do Prahy. Bral si nás do vedlejší uličky postavený ze sloupků a pásků. Vysvětlil nám, že během odbavení nesmíme opustit sektor C, dal mě a mýmu známýmu asi 15 votázek a zkontroloval nám pasy. Pak se vomluvil, že se tak ptá, ale je to pro naši bezpečnost, aby sme si byli jistý, že nám nikdo nedal ňákej vypečeném dárek se strojkem co zazvoní jen jednou. Pak nám řek, že je technickéj problém s našim letadlem do Prahy. Picmaus. To nám eště scházelo.

Všichni byli zdvořilí a kmitali. Ale nebyla to moc velká sranda. Tady to s tou bezpečností brali vážně.

Pak se dostalo na mě a na rentgen. Tmavýho chlápka, kerej to vobsluhoval sem se zeptal, esi mám laptop vyndat z brašny (protože vim, že to maj rádi, když si jich na to zeptám dřív než mi nakážou to vyndat) a von řek že jasně a začal si k mýmu překvapení prozpěvovat „you have a laptop, you have a laptop“. Kurňa ten má dobrou náladu, když má takovou vopruz práci.

Pak sem to pochopil. Přišla ke mně další služební kočka, budu jí řikat třeba Adéla, a ptá se mě esli ten laptop patří mě.

„Ehmgmklm. Jo. Patří.“

„A vodkud jedete?“

„Z kibucu toho a toho“

„Máte vod těch lidí ňákej průvodní dopis?“

„No, to nemám.“

„Fajn, tak poďte se mnou.“

No super, další dobrá zpráva …

Po pár krocích sem se vocitnul právě u toho velkého čtvercovýho pultu, u kterýho sem bejt rozhodně nechtěl. Uvnitř čtverce stál tucet mladejch bezpečáků a soustředěně makali na prohlídce zavazadel. Taky tam stála mašina, kerou se prohlížely zavazadla, ale nebyl to rentgen, bylo to na výbušniny. Adéla si navlíkla rukavice a začala mi šacovat tašku. V momentě kdy došla k mejm použitejm fuseklím sem si řikal že i bezpečnostní personál má vlastně těžký povolání. Adéla nehnula ani brvou a šoupla moje fusekle zpátky vodkaď je vytáhla. Chemický čidlo nezareagovalo. Zaplaťpánbu.

Muj známej, kerej prošel prohlídkou bez poskvrnky už byl v klubku řvoucích lidí v černejch hábitech, kerý spílali personálu u vodbavení zavazadel kvůli zpožděnýmu letu. Slyšel sem „Czech Airlines“ a vostrý formulace, kerý byly evidentně hebrejský kletby. Personál byl v klidu, snažil se těm lidem něco vysvětlit. Mýmu známýmu směrem k personálu vodplul pas i letenka.

Zpátky k čtvercovýmu pultu a ke mně. Došla řada na muj notebook. Adéla mi řekla ať ho vyndám z brašny. Pak brašnu prohledala a řekla, že musí notebook vodnést ke kontrole. Že mi ho trochu rozeberou, ale ať se nebojim. Taky mi nakázala, ať se ani nehnu vod svýho zavazadla a ukázala mi bezpečáka, kerej u mýho zavazadla zustane se mnou.

Tak sme se chvilku s tim bezpečákem rozhlíželi kolem a pak sme se dali do řeči. Klábosili sme vo různejch věcech. Taky sem mu řikal, že si myslim, že je to trochu na palici, že tady honěj lidi kvuli kapesnímu nožíku, kerej musej vyhodit, nebo si zabalit někam jinam. A přitom si ty lidi po vodbavení můžou koupit v shoppingu ňákou flašku vína a ta je skleněná. A ten bezpečák se mnou souhlasil a řikal, že ji ňákej blb může rozbít a při tom vohrožovat lidi. Řek, že jemu se to taky zdá na palici.

Pak k nám přišel ňákej chlap v tmavym hábitu s vousama a kloboukem a na něco se hebrejsky ptal. Bezpečák mu vodpověděl a když se chlap vzdálil, tak mi polohlasem povidá:

„Víte co řikal?“

„Nemám tušení.“

„Ptal se na to vodkaď si může zatelefonovat.“

„Aha, a co ste mu řek?“

„No řek sem mu, že tady vodsaď nemůže. Musí počkat až ho odbavíme a pak si může v dalšim bezpečnostním sektoru zavolat z automatu. Řek sem mu, že jesi teď  ze sektoru C vodejde, tak ho zpátky nepustíme, bude muset znova do fronty a bude muset znova na bezpečnostní prohlídku. Vsaďte se, že ten balík bude za chvíli venku a bude pak křičet, že ho tady diskriminujeme, dyž ho nechcem pustit zpátky bez prohlídky.“

Adéla byla pryč asi tak 20 nebo 30 minut a pak přiběhla zpátky s notebookem. Otevřela ho a požádala mě ať ho zapnu abych si vověřil funkčnost. Tak sem na tom začal pracovat a ptám se jí, jesi ji můžu říct vtip. Chvilku na mě koukala jak dyby viděla ducha a pak řekla, že jo. Tak ji při tom povidám, jesi ví proč had nemůže používat počítač. Adéla na to, že neví. No tak ji vysvětluju, že had nemůže najednou zmáčknout ALT, CTRL a DELETE, leda, že by mu s tim pomohla jeho rodina. Vtip se jí líbil a řikala, že je docela dobrej. Moji izraelský známý mi řekli, že sem fakt vodvážnej, dyž personálu na Ben Gurionu řikám vtipy.

Pak mi řekla, že musim na vosobní prohlídku. De to čim dál tim líp. Ať du prej s ní a ať se vod ní nehnu. Ještě s náma šel jeden bezpečák. Projšli sme jak po másle sektorem B a A a skončili sme v ňáký postranní uličce. Vlezl sem do kabinky a řekli mi ať se svlíknu a dám jim všechny vosobní věci. Peněženku a tak. Adéla nahlas vodřikávala co všechno si vode mě bere. Bylo mi jasný, že je to procedura, kerou maj nacvičenou a dělaj ji Xkrát denně. Ten bezpečák co tam byl s náma byl evidentně jako svědek. Aby se něco neztratilo a tak. Taky hlídal mě. Zustal sem tam v tý kabince jen v trenýrkách a ponožkách. Všechno mi vodnesli. Asi za 5 nebo 10 minut byla Adéla zpátky. Nevim to přesně, protože mi sebrali i mobil. Vracela mi peneženku a zvlášť mi vysypala na pultík celej vobsah peněženky. Omluvila se za nepořádek („sorry for the mess“) a poprosila mě ať si to uložim sám. Ale držela v ruce kartičku, kerou si u mýho zaměstnavatele vodpíchávám docházku. Ptala se co to je. Tak já jí vysvětluju, že je to na elektronickou kontrolu docházky a vona na to, že v tom našli nějakou smyčku a že jim to bylo divný.

V duchu mě napadlo, že mě ani ve snu nenapadlo si před vodletem zkontrolovat obsah pěněženky a vyndat z ní blbosti. Třeba moje vizitka redaktora REVI s Messerschmittem Bf 109 by mohla vzbudit bůhví jaký votázky. Taky mi to připomnělo jak moje drahá polovička hledá moje kapesníky v šatstvu, když je chce vyprat. Musim nenápadně zjistit esi někdy nedělala na letišti.

Tak sem se voblík a řekla mi, jesi vim, že je problém s letadlem a já na to že jo. A Adéla mi z kamenou tváří řekla, že se vo mě postará a že ví že cestuju s mým známým a řekla mi i jeho méno. Nevim jak se to dověděla, ale klobouk dolu před systémem komunikace na Ben Gurionu. Vzala mě k přepážce ČSA, kde byly dvě šmrncovní Izraelky. Ty už tam měly letenku a pas mýho kolegy (kerej furt stál u pultu na druhym konci haly a myslel, že pas je u něj) a zkoušely zjistit co s náma udělat. Zeptaly se jesi nám nebude vadit, dyž poletíme přes Budapešť a já na to, že to vůbec nevadí. Mezitím co ručně vypisovaly náhradní letenku sem těm dvěma a Adéle vysvětloval, že na těch fotkách co maj na stěně je Zlatá ulička a že je to v Praze.

Pak mi Adéla řekla, že to bude fofr ať zkusim zavolat mýho kolegu mobilem a říct mu, že k němu pude bezpečák a ať se k němu hlásí. Že pudeme k přepážce Malevu v sektoru A. Řekla ať se vod ní ani nehnu a ať nic nepřendavám mezi bagáží a brašnou na notebook. Na všech zavazadlech byly její nálepky a řekla že za mě ručí, letadlo za chvíli vodlítá a že nás provede skrz několik dalších míst, kde se musí normálně čekat aby sme letadlo stihli.

Mýho kolegu našli, a s Adélou sme projeli skrz Ben Gurion jako blesk. U pasový kontroly se s náma rozloučila a popřála nám šťastnou cestu. Klobouk dolu, vona i její kolegové byli zatím největší profíci kerý sem na letištích viděl. Při jejich nasazení a starostech bych asi brzo dostal infarkt. Musim podotknout, že mezi nima asi nebyl nikdo starší třiceti let.

Letadlo Malevu bylo daleko pohodlnější než letadla u ČSA a byla v něm televize. Dostali sme teplou omeletu. Ale neměli tak hezký letušky jako my. Při vodletu z Budapešti s ČSA sme zjistili, že letíme s letuškama, kerý letěly s náma při tom hroznym letu do Izraele. Docela dobře sme si poklábosili.

Při strašný cestě nacpanym letnim autobusem č. 119 z Ruzyně na Dejvickou sme na Evropský vobjížděli po kolejích smrtelnou nehodu. Autobus zabil nějakou pani. Tim se vracim k tomu MHD a dopravě v Česku kerý sem zmínil na začátku. Po cestě skrz Izrael na člověka číhá hlavní nebezpečí v pražskym provozu.

Co říct vo Izraeli? Je uplně jinej, než jak to vypadá v televizi. Všichni kdo maj něco společnýho s Izraelem se mě na muj názor ptali a férově sem jim řikal, že Izrael pro mě znamenal velký a pozitivní překvapení. Nebál bych se tam jet na dovolenou. Třeba po vojenskejch muzeích.

Proč vypadá Izrael v televizi jinak? Dělaj to novináři naschvál? Viděli ste někdy z Izraele reportáž, že v Tel Avivu ve dvě ráno měli ňáký vodvážně voháklý kočky slušnou párty venku na ulici? Asi ne. Podívejte se na naše televizní noviny. Co vidíte? Nehody, skandály, zločiny atd. Kdybyste byli cizinec, co byste si vo Česku mysleli po našich televizních novinách?