Tendle fejetón sem začal bušit do mašiny stylově – při jízdě ve vlaku.
Kdysivá sem makal pro jednu firmu, kerá vyráběla lokomotívy. Předstíral sem tam práci na vobchodnim úseku. Taková lokomotíva potřebuje mašinfíru, to dá rozum, ale taky toho kolíka, kerej při
napojování a vodpojování vagónů vod mašiny hupne ven a de to řešit. Snaží se bejt vopatrnej, aby ho jeho kolega mašinfíra vomylem nerozmáčk atd. Znáte to, né?
No a firmy, co provozujou lokomotívy (nejenom ČD, ale kdejaká větší fabrika atd.) maj starosti ani né tak vo to, esli bude někdo rozmáčklej, ale spíš vo to, kolik je ten extra maník koštuje na gáži. No a gáže plus sociálka plus zdravotní plus různá režije, to něco stojí. Jakej je závěr? Pochopitelně vodstranit maníka. Ale né tak jak si někerý z vás myslej. Maníka nevodstraníte, tim, že se dohodnete s mašinfírou aby kolegu rozmáčk. Tim nic nevyřeší. Je potřeba to udělat tak aby ten extra kolík, co vyskakuje z lokomotívy, nebyl potřeba. Pro toho kolíka, co příde vo flek, to pochopitelně néni dobrý, ale jeho direktor takhle nějak uvažuje. To je holt asi ta efektivita práce.
Řešení náhrady za toho kolíka, je dálkový vovládání k lokomotívě. Jako u RCáku, třeba jako u earoplánu nebo autíčka na dálkový vovládání. To si fakt, nedělám prdel. Taková věc koštuje pěknej balík. Klidně milijón, nebo i víc. Do kabiny lokomotívy se namontuje takovej hranatej bazmek, kerej má v sobě procesor a ten je napojenej na řídící systém lokomotívy. Na tom hranatym bazmeku je povešenej přenosnej bazmek, kerej je podobnej vovládání k autíčku na baterky. Jenže todle autíčko má váhu klidně 40 tun. A to nemluvim vo tom, když to za sebou táhne vagóny s nákladem. Tendle bazmek má dosah klidně kilometr, takže můžete stát na střeše nádraží a posunovat si s lokomotívou na dálku sem a tam. Ale pochybuju, že to někdy někdo zkusil. Takový hovadiny napadaj jen krejzy maníky z vobchodního úseku. Ale v praxi to funguje tak, že třeba při napojování soupravy si mašinfíra zastaví pár metrů vod v soupravy, vyleze ven a pomocí toho dálkovýho vovládání si tu lokomotívu vopatrně dostrká kam potřebuje. Pak zapojí soupravu a vyleze zpátky do kabiny.
Hlavní problém je, jak naprogramovat švába v tom bazmeku, aby přenášel vovládání toho dálkovýho vovládání do řídící jednotky v lokomotívě. Takhle to funguje teoreticky. Ale šedá je teorije, zelenej je strom života.
Vo tomdle zařízení sem se dozvěděl tak, že sem viděl lidi z našeho zákaznického servisu, jak polohlasem mluvěj vo nějakym problému. Pak mluvili vo vážnym problému. Pak mluvili vo neřešitelnym problému. Pak kolem zaznívaly termíny jako plnění smluvních podmínek. Nedodržení smluvních podmínek. Taky kolem vobčas proletěl termín „problematická komunikace se zákazníkem“.
Nakonec za mnou přišel někdo z vedení nějakýho voddělení a poprosili mě, jestli bych se do toho nezapojil. Aby bylo jasno, já sem vůbec nehověl technický stránce lokomotiv a navíc sem v tý firmě byl asi tak čtvrt roku. Nechápal sem kerá bije. Kolegům šlo hlavně vo to, aby se se zákazníkem začal bavit někdo nevokoukanej a sympatickej.
Zákazník byl celkem přímočarej. Při prvním jednání mi řek, že sme gauneři a že se s náma bude asi brzo soudit.
Z vysvětlování kolegů a zákazníka sem pochopil, že to vovládání je ňáký zmrvený. Lokomotiva se totiž buď rozjela z nulový rychlosti se 100% záběrem, nebo na 100% na fleku brzdila. Zkuste si to představit. 40 tun oceli a agregátů, kerý sebou naplnýpecky cukaj stylem brzda-plyn. Svým spůsobem vlastně skákala.
Naši technici se handrkovali s tou cizí firmou, kerá dodala to dálkový vovládání, vo to, kdo udělal při programování chybu nebo přesnějc řečeno, kde je chyba. Táhlo se to měsíce a chudákovi zákazníkovi dál skákala lokomotiva po vlečce jako smyslů zbavená. Spory našich techniků s těma cizákama samozřejmě nebyl zákazníkův problém. A zákazník navíc nevěděl, co se vlastně u nás děje.
Začal sem tim, co v takovejch situacích dycky pomáhá. Poslouchat zákazníka, ujišťovat ho vo tom, že si jeho problémy uvědomujeme a začal sem mu psát zprávy vo tom, co děláme. Ze začátku nebylo moc co psát, ale zákazník alespoň dostal něco do ruky a byl klidnější.
Ta cizí firma se nechala ukecat, že se ten celej bazmek vymontuje a pošle se k nim aby to prohlídli. S velkou nervozitou a velkym pojištěnim se to vymontovalo a poslalo. Stálo to mailand a bylo to na prd. Ta cizí firma v tom nic nenašla. Bazmek se vrátil zpátky, namontoval se a lokomotiva skákala furt jak Sergej Bubka.
Pak sem si párkrát vyzkoušel, jak se naši a cizí technici bavěj vo tomdle problému. Problém nebyl v tom, že by tomu nerozuměli (voni dělali naši i ty cizí chlapi už roky to samý), nebo, že by se nedomluvili (naši technici uměli řeč těch cizích), ale problém byl v tom, že to byl dialog dvou hluchejch a navíc byli všichni inženýři. To je dycky nebezpečný. Obzvlášť pokud se v chumlu vyskytne někerej, kerej má diplomy dva.
Nakonec sem se do toho zkusil vložit se svojí neznalostí problematiky a se svojí angličtinou. Nejdřív sem si poslech ty naše, vyložil sem si to po svým a pak sem to sepsal těm cizím technikům. Ti mi něco vodpověděli a já to překousal těm našim. Tušimže se to takhle votočilo ještě jednou a pak za mnou přišel náš šéf vývoje trakčních pohonů a nejistě mi řek, že možná přišli na to, v čem je problém. Prej by to mělo bejt v tom prográmku, kerej sme napsali pro ten bazmek. V něco takovýho sem už pár dnů doufal, když šla přeze mě ta inženýrská komunikace.
Tak sme to poslali tý cizí firmě aby to zkusila předělat. Protože tomu nerozumim, tak jim pro sichr volám a ptám se jak to de. No a ten chlápek mi říká, že to bude asi dobrý. No a já se ptám kolik nás to bude jako stát. No a ten cizí chlápek mi říká, že jen naprogramujou novej procesor a pošlou ho poštou a vo nějaký fakturaci nemůže bejt ani řeč poněváč poštovný je dražší než ten srandovní elektronickej šváb.
Šváb přišel poštou, náš technik ho přemontoval a lokomotiva přestala skákat. Zákazník mi volal, strašně mi děkoval a ptal se jak je to možný, že to najednou de. A já mu řek, že to bylo jen v komunikaci. Tam je většinou zakopanej čokl.
Jinak vás ujišťuju, že lokomotivám fakt nerozumim a všichni kolem mě to věděli. Ale po týdle historce mě začali brát za sobě rovnýho nejen konstruktéři, ale hlásili se ke mně i chlapi v montérkách. A to považuju za úspěch, vzhledem k tomu, že sem byl jen blbej kravaťák, kerej tomu nerozumí.
No comments:
Post a Comment