PRAŽÁKŮV FEJETON: VO MYŠÍCH A LIDECH

Ve fejetonu Vo fabrice píšu vo myši kerá vylezla spícímu kolegovi na nohu. S myšma sem už lecos zažil a tak sem dostal nápad něco vo nich napsat.

Moje první vážný setkání s myší bylo když mi bylo asi sedum let. Do bytu se nám dostal rejsek. V paneláku byly ve špajzech takový ty plechový stoupačky, jak měly vokýnka do špajzu, což mělo hned několik výhod:

-          do špajzu vám šel smrad ze sousedovic špajzu

-          stoupačku nigdo nigdy nevyčistil a tak vám z ní foukal do špajzu prach a hůhvícoeště

-          do špajzu vám vlez rejsek

Když to rodiče zjistili, tak se snažili rejska dostat živýho nebo mrtvýho. Ale za socíku byl problém sehnat kdeco. I pastičky. A tak něgdo z rodičů projevil technickou invenci a nalíčil improvizovanou past. Vzali velkou skleněnou salátovou mísu, dali ji dnem vzhůru, zvedli její kraj dřívkem a na dřívko uvázali návnadu. Nalíčili to všechno v kuchyni. Vzhledem k velikosti rejska to bylo trochu jako past na mamuta, ale pastičky nebyly k mání, tak co naděláte.

Já jsem z nějakýho důvodu dostal utkvělou představu, že rejsek se ke mně připlíží do obýváku a kousne mě do nohy. Tak jsem strávil celej večer v tureckym sedu na křesle. Všem se nám ulevilo, když se z kuchyně vozvalo skleněný zazvonění. Past sklapla. Rejsek na nás vyjeveně koukal skrz tlustý sklo, který patrně zvětšovalo a vypadali sme proti němu jako rodinka Goliášů.

V tu chvíli se něco ve mně pohnulo, asi soucit, a začal sem rodiče prudit, abysme si rejska nechali, že ho jako budeme pěstovat. Mezi rodičema to vyvolalo polemiku. Myslim, že se přeli vo to, jestli mě maj někam zavřít, nebo mi dát jenom pohlavek. Rejsek dál vyjeveně koukal, nic neřikal, ale v zápětí už byl mimo diskusi, protože ho táta rezolutně spláchnul do záchodu. Bon voyáge!

Spláchnutí do záchodu se vám může zdát drsný, ale gdybysme zvolili ňáký milosrdný řešení a vypustili ho venku na trávník, tak by se nám za chvilku vrátil tim vokýnkem do špajzu. Později, když sem pracoval v jedný firmě v Praze, lapnul kolega ňákýho malýho hlodavce ve skladu. Kolega byl ale milosrdnej a vynes ho pár metrů ze skladu do lesa aby ho vypustil do lůna matky přírody. Jenže než se stačil vrátit na pracoviště, tak ho težce vysmátej hlodavec ve dveřích předběh. Gdyby byl spláchnutej, tak by ho asi přešel humor.

Víte že v Praze je asi tak na jednoho vobyvatele jeden potkan?

Některý myši sou pěkně drzý, nebo vodvážný, jak chcete. Moje mamka kdysi pracovala v jednom propagačním voddělení někde na Balabence. Takový studený kancly to byly. A jednou doprostřed místnosti, gde seděly čtyry ženský, napochodovala myš, posadila se a zvědavě si je prohlížela. Část ženskejch ječelo, část neveřícně zíralo. Jejich kolega Luboš vzal duchapřítomně koště a snažil se myš vyšoupnout z kancu ven. Statečná myš ale začala s koštětem bojovat a nevzdávala se. Věřili byste tomu? Když si představíte velikost myši a velikost koštěte, tak byla fakt statečná.

Jednou sem nachytal v zahradnim domku ve skříni myš. Byla až v horní polici šatníku a fakt nevim jak tam vyšplhala. Snažil sem se jí shodit na zem, ale vyrazila mi dech, protože hupla z tý vejšky na podlahu sama, ale nic se jí nestalo a vzala kramle. Neuvěřitelný. Skočila tak ze 150 cm vejšky, sama měla tak 5 cm. Takže skočila z vejšky kerá vodpovídala třicetinásobku její velikosti. Představte si, že skočíte z šedesátimetrovýho baráku a eště vodklušete do hospody na pifko. Ta myš byla podstatě superman, totiž supermyš.

No a nakonec řeknu něco k mýmu vítěznýmu tažení proti několika rodinkám rejsků, kerý stresovaly mojí drahou polovičku. To eště bydlela ve firemnim bytě, gde s ní bydlelo i několik kolegů. Ty úklid zas tak moc neřešili, na rozdíl vod mojí přítulkyně. Proto nebylo překvapivý, že stopy po aktivitách rejsků objevila právě vona. Většinou je hodně samostatná, ale v tomdle případě na mě zoufale upírala svoje krásný modrý kukadla a kníkala něco v tom smyslu, abych s tim něco udělal.

Naštěstí už nebyl socík a tak sem snadno koupil několik pastiček. Moje babička, životem a zahradničením protřelá žena, mi sice radila, že rejsek je býložravej a hmyzožravej, že se salámem nic nepořídim, ale já sem vymyslel moje vlastní návnady. Řek sem si, co rejsek, to různá chuť,  a tak sem sestavil vražedně neodolatelnou kombinaci – kousek salámu, kousek sejra a navrch kousek chleba. Ten vyschnutim ztvrdnul, rejsek s tim pak má víc práce, škube za pastičku a to bude jeho konec.

Rejsci měli průchod do bytu mezi záchodem a pokojem kolegy Karla. Mezi stěnou Karlova pokoje a umakartovym vobloženim záchodu vznikla mezera, pochopitelně směrem do síně zaslepená. Ale nějak se těm malejm hajzlíkům podařilo udělat průchod ven a podnikali výpravy  za poznánim.

Práve k tomu průchodu sem nalíčil dvě pastičky. No a jak v pokoji mojí přítelkyně vegetujeme na posteli, čučíme na telku a najednou – CVAK! Přítelkyně mě chytla kolem krku a upírala silně nejistej pohled ke dveřim, za kerejma se to minidrama vodehrálo.

Byl tam. Rejsek. Uplně placatej. Chachá! Mám tě, mizero.

Moje drahá polovička mi nejistě koukala přes rameno do síně a zkoumala zdeformovanýho rejska v pastičce.

„Von se na mě kouká!“

„Nekouká, je tuhej.“

„Kouká, udělej s nim něco!!“

Pastičku sem votevřel nad vodpadkovym košem a znova sem ji nalíčil. Návnada totiž zustala skoro celá a vražedně voňavá. Druhej den sme tam našli dalšího. Jenže rejsků neubejvalo. Za chvilku jich bylo na mym kontě už šest. Hotová invaze. Votevřel sem učenou knihu abych se vo svym nepříteli dozvěděl víc. V jednom vrhu jich je tak šest až vosum, takže sem vybil jednu generaci. Připadal sem si jak ten lovec Pampalíni z večerníčku.

Jednou za večer se chytli dokonce dva. Vypadalo to, že tam někde ve stoupačkách je velkej rejskovskej šéf, kerej nám do bytu posílá průzkumníky. Nebo to byly spojky k druhý kolonii rejsků v jiný stoupačce. Pak se chytil i kolega Karel. Šlápnul na pastičku a ta mu secvakla palec. Ale von byl bejvalej voják z povolání. Navíc raněnej na mezinárodní misi. Takovýho chlapa nemůže pastička na rejska rozhodit.

Takřka poslední, třináctej nebo čtrnáctej rejsek, kerej podlehnul kouzlu mejch návnad byl fakt frajer. Asi se mezi rejskama rozneslo, že za dírou do předsíně je něco jako minový pole a tendle musel z tý díry vyběhnout fakt velkym fofrem, protože ho zabila ta první pastička, ale von  s ní vodlít k tý druhý pastičce, kerá ho secvakla taky. Hotovej David Copperfield!

No a to byl konec. Pak už se rejsci nevobjevili. A když se po čase ani Karel nechytnul, tak sem pastičky zklamaně zbalil.

Pokud vás statečnost malejch hlodavců zaujala, doporučuju vám skvělý čtení. Napsal ho Terry Pratchett a jmenuje se to „Úžasný Maurice a jeho vzdělaní hlodavci“. Je to fakt parádní napínavá knížka. Maurice je mluvící kocour, kerej jede v rozsáhlym spiknutí s velkou skupinou mluvících a děsně mazanejch hlodavců. Dokonce se dělej na družstva – protipasťový, lehký urináři, težký urináři (čůraj hospodyním do mouky a dělaj jiný provokace) atd. A taky s nima spolupracuje trochu přitroublej kluk, kerej dělá pištce. Možná už vám dochází čim se tadle povedená parta živí.