Tentokrát jsem vybral dobový týdeník, který ve svém hledáčku zachytil mimo jiné i legendárního německéhostíhače Adolfa Gallanda. Kamera vás přenese ...
... do listopadu 1940 na základnu Audembert ve Francii k 26. stíhací eskadře německého letectva, neboli Jagdgeschwader 26 „Schlageter“. Právě Galland byl jejím velitelem (Kommodorem) a společně s Wernerem Möldersem (velitel JG 51) a Helmutem Wickem (velitel JG 2 „Richthofen“) patřil na konci roku 1940 mezi nejúspěšnější stíhače Luftwaffe a tím pádem byl i tím, co bychom dnes nazvali mediální celebritou.
Mezi Gallandovy záliby patřilo kouření doutníků, kterých se nechtěl vzdát ani při bojových letech. Nevím jak tomu bylo přizpůsobeno vybavení kokpitu, ale faktem je, že za letu kouřil a na filmových záběrech je s doutníkem vidět.
Jak uvidíte, Galland pro filmový štáb zachytil i jedno vzdušné vítězství, konkrétně jeho 57. úspěch – Hurricane sestřelený 28. listopadu v 15:40 u anglického Dartfordu ve výšce 6.500 metrů. Stíhači častokrát mluvili o tom, že v soubojích nemířili na člověka, ale na stroj. To se sice hezky poslouchá, ale ať chcete nebo ne, ten člověk v tom stroji je a jde mu o život. Nejinak to je i s Hurricanem, který je na záběrech pořízených z Gallandova stroje.
JAK SE (NE)DOSTAT MEZI „MORČATA“
Zasažený britský stíhací letoun, který na filmu vidíte, je ...
... Hurricane I (V6729) z 249. stíhací peruti RAF. Jeho pilot P/O „Pat“ Wells se sice zachránil na padáku, ale utrpěl vážné popáleniny. Tady je jeho výpověď:
„Stíhací piloti RAF se v tomto období války shodovali na heslu ´stodevítky jsou vždy nad námi´. Obvykle byly, ale, když se na to dívám zpětně, myslím, že hodně z nich jsme přehlédli pod námi, protože všechny oči byly soustředěny na slunce a na nebe nad námi, proto byl navržen tzv. ´weaver´.
Pozice ´weavera´ znamená, že jste letěli asi 1000 fítů nad squadronou a dali jste varování při útoku nebo při přítomnosti stíhačů shora. Jak je zřejmé, při ´weavingu´ nad ostatními jste museli letět s vyšším výkonem motoru a spotřebovávat více paliva. V každém případě to byla sebevražedná pozice – všichni šli nejdříve po vás! Proto byli pro tento úkol používáni jen zkušení piloti s dobrýma očima – bohužel jsem vyhovoval oběma požadavkům!
Bylo jasné podzimní odpoledne a nepřítel byl hodně aktivní nad Kentem, takže jsme byli pěkně ostražití, já obzvlášť, díky předchozím střetům se stodevítkami. V polovině patroly v letové hladině 23.000 fítů jsem viděl nějaké stodevítky, některé veslunci, ale v tu chvíli pro nás nepředstavovaly žádné nebezpečí a domníval jsem se, že ostatní piloti je viděli také, takže nebylo třeba nikoho varovat.
Další věc, kterou si pamatuji byl útok zespodu. Udělal jsem únikový manévr a zakřičel jsem do rádia, ale nikdo mě neslyšel ani neviděl útok, který byl smrtící. Snažil jsem unikat dokud nebylo ustřeleno ovládání pohyblivých ploch. Vysvětluje to hlášení generála Adolfa Gallanda, který říká, že na mě vypálil 132 střel z kulometů a 64 z kanónů! Můj Hurricane byl v plamenech, ale viděl jsem, že kolem levé poloviny křídla létají trasírky a slyšel jsem jak projektily buší do pancéřové desky za mou sedačkou, takže nemělo smysl vyskakovat do toho krupobití a tak jsem seděl a smažil jsem se. Nakonec se ode mne odpoutal v letu střemhlav a jeho bojové hlášení uvádí: ´osud nepřátelského pilota – uhořel´.
Byl jsem omámený od plamenů, kouře, výparů a nedostatku kyslíku, takže můj první pokus vyskočit nebyl úspěšný – moje pravá noha se zachytila pod palubní deskou. Vrátil jsem se zpět a zkusil jsem vyskočit znovu, ale tentokrát se zachytila moje levá noha. Z Hurricanu, který letí střemhlav a hoří se nevyskakuje snadno! Protože jsem již dříve viděl trápení popálených pilotů v nemocnicích, rozhodl jsem se, že nechci být popálený, a tak jsem si řekl ´k čertu s tím – spadnu s letadlem´.
Daleko blíž k zemi, než bych normálně chtěl, jsem byl jako zázrakem vymrštěn z kokpitu. Zřejmě aby letadlo dokázalo, že mě nechce pustit a kvůli letu střemhlav, jsem narazil do ocasu a vykloubil jsem si levé rameno. Avšak stále jsem měl pravou ruku k tomu, abych zatáhl za spouštěč padáku a udělal jsem to. Z obličeje a nohou mě visely cáry kůže a chlad bolel na obnažených nervových zakončeních. Ještě po mnoha týdnech jsem cítil pečené vepřové! Přistál jsem na jabloni, která byla bez svých listů pěkně pichlavá, což zhoršilo mé nepohodlí, když jsem skrz ni padal.
Byl jsem dopraven do Leeds Castle Emergency Hospital poblíž Maidstone v Kentu kde jsem strávil týden. Všichni popálení piloti ale museli být nakonec hospitalizováni v Queen Victoria Hospital v East Grinstead, kde Archie McIndoe dělal svá kouzla na svých ´morčatech´ (angl. guinea pigs). Uzdravil jsem se rychle, tak dobře, že RAF, které mělo nedostatek pilotů, mě nasadilo do operační činnosti 24. února 1941 se stejnou perutí a ze stejné základny, kde jsem působil původně.
JG 26 jsem potkával často – žluté čumáky jejich strojů jste si nemohli splést a byla to impozantní parta. Jednoho z nich, Oberleutnanta Joachima Müncheberga, jsem potkal na Maltě. Tam se mi trefil kanónovým projektilem do mého pravého kotníku. Nakonec padl v Tunisku se 135 sestřely na kontě. Adolf Galland mi řekl, že to byl jeden z jeho nejlepších chráněnců, ale to je jiný příběh.“
PILOT OFFICER „PAT“ WELLS, ČLENSTVÍ V „GUINEA PIG CLUB“ A DALŠÍ SETKÁNÍ S JG 26 „SCHLAGETER“
Patrick Hardy Vesey Wells byl příslušníkem 249. peruti od června 1940. Narodil se v roce 1917 v Johannesburgu v Jižní Africe. Jeho rodina podnikala v pivovarnictví, ale Wells vystudoval důlní inženýrství. Patřil mezi zkušené letce a docílil dvou sestřelů vespolupráci, včetně jednoho plovákového Heinkelu He 59. Z Hurricanu se zraněním skákal již dříve – 7. září 1940 byl zasažen při útoku na bombardéry nalétávající na Londýn. Není úplně jasné, zda ho sundal střelec Heinkelu nebo některý z doprovodných stíhačů, ale byl jedním ze šesti pilotů 249. peruti, kteří byli bleskově smeteni z nebe nad severovýchodním Londýnem při zásahu asi šedesáti doprovodných stodevítek (jeden z Hurricanů byl ovšem sestřelen vlastními dělostřelci). Letecká bitva to byla opravdu velkolepá, během dvaceti minut se nad Londýnem střetlo více než 1000 letounů. Wellsův Hurricane tehdy také hořel, ale po výskoku v 18.000 stopách „Pat“ vyvázl „jen“ se střepinami v těle, i když je měl víceméně všude. Před dosednutím přišel o obě boty (které mu později vrátila policie), ale padák, cigarety a další osobní věci zmizely v rukou vojáků, kteří Wellsovi „pomáhali“ na zemi. Jeho přemožitelem mohl být některý stíhač z I.(J)/LG 2 nebo I./JG 52. Posledně jmenovaná jednotka dostala od velení leteckého sboru za tuto akci pochvalu, která ocenila špičkově provedený doprovod.
Když byl Wells sestřelen podruhé, měl už za sebou setkání s těžce popálenými letci a jak jste mohli z jeho výpovědi vyčíst, dokonce se rozhodl ukončit svůj život. Nakonec ale skončil ve stanovém přístavku nemocnice královny Victorie v East Grinstead v Sussexu. Specializovaný tým na léčení popálených letců zde vedl plastický chirurg Archibald McIndoe. Jeho tým dělal na svou dobu hotové zázraky a jeho pacienti mu dali přezdívku „The Maestro“. Sami sebe s humorem označovali za jeho pokusná morčata, odtud přezdívka Guinea Pigs. Pacienti dokonce založili svůj Guinea Pig Club. Archie McIndoe byl za svou práci později povýšen do šlechtického stavu. Mezi jeho pacienty patřili i českoslovenští letci. Nejznámějším z nich je asi František Truhlář, který se u Maestra léčil dvakrát a při druhé hospitalizaci k němu byla dokonce z jiné nemocnice přeložena jeho původní zdravotní sestra!
McIndoe byl totiž skvělý nejen při samotné plastické chirurgii, ale i při vytvoření příjemného prostředí pro pacienty a rovněž dbal na intenzivní psychickou podporu během léčení. Populární hudba z rádia a sud s pivem byly jen malou součástí promyšleného zázemí pro těžce zraněné pacienty. Z pacientů se v denních hodinách obvykle stala pěkně halasná pivní parta.
Po uzdravení z listopadového setkání s Kommodorem JG 26 byl Wells se svou perutí přeložen na Maltu. Té neodbytné JG 26 se ale nezbavil ani tam. Při první misi, ke které vlastně ani nedošlo, „Pata“ Wellse a jeho kolegy nachytala skupina stodevítek z 7./JG 26 – při přípravě na start ze základny Takali. Osm Němců přiletělo pod vedením Oblt. Müncheberga z jihu, což byl pro Brity zcela neočekávaný směr. Překvapení bylo tak velké, že si Němci troufli udělat na letiště ještě druhou zteč. Za sebou zanechali v plamenech 5 Hurricanů 249. peruti a zraněné britské piloty, včetně „Pata“ Wellse, který to schytal do kotníku, když se krčil vesvém stroji. Z kokpitu utekl, až když jeho letoun zachvátily plameny a začala vybuchovat munice v křídle.
I tentokrát měly Messerschmitty žlutě natřené přídě, avšak zde musím podotknout, že v letech 1940 a 1941 byly takto natřené přídě nejen u JG 26, ale i u řady dalších jednotek.
Po uzdravení odešel Wells do Afriky, kde u 73. Sq na Hurricanech létal převážně hloubkové útoky proti pozemním útvarům Osy. Později se stal velitelem flightu v rámci 255. Sq., která létala s nočními Beaufightery v Tunisku, nad Sicílií a Itálií. V květnu 1944 byl vyznamenán DSO a RAF opustil v roce 1946 v hodnosti Squadron Leader. Po válce se usadil Keňi, kde začal s prodejem civilních letadel a posléze se vrátil do Jižní Afriky. Po nějakém čase se dozvěděl, kdo byl v listopadu 1940 jeho přemožitelem, pak byl Gallandovi představen a z obou bývalých protivníků i z jejich manželek se stali přátelé. Manželé Gallandovi pak rodinu Wellsových navštěvovali, mimo jiné i kvůli lovu humrů. „Pat“ Wells svého přemožitele a přítele o několik let přežil, sám zemřel na jaře 2002.
NĚMECKÁ PROPAGANDA A 28. LISTOPAD 1940
Vraťme se ale k 28. listopadu a činnosti německých ozbrojených sil proti Britům. Sáhl jsem po dobové propagandistické publikaci Deutschland im Kampf, který vydalo Göbelsovo ministerstvo propagandy společně s vrchním velením Wehrmachtu (OKW). Za Wehrmacht je autorem Oberst Hasso von Wedel, který létal jako stíhač během první světové války. Publikace pochopitelně obsahuje kapitoly s nacistickou propagandou nejhoršího kalibru, která mě nechává chladným, ale při přehledu denní bojové činnosti je text překvapivě věcný. Posuďte sami co se v ní píše o 28. listopadu:
"Německé torpédoborce pronikly v západní části Kanálu až těsně k anglickému pobřeží. Zde došlo ke střetu s anglickými torpédoborci. Podařilo se torpédovat dva nepřátelské torpédoborce. Další německé torpédoborce u jihoanglického pobřeží potopily dvě nákladní lodě o výtlaku 9000 a 3000 BRT a dvě menší nepřátelská plavidla.
Luftwaffe provedla během noci na 28.listopad a během 28. listopadu odvetné útoky proti válečným cílům na území Londýna. Byly pozorovány nové požáry a silné detonace. (pozn. odvetný útok je tzv. Vergeltungsangriff – propagandistický termín pro útoky proti civilním cílům, používaný od září 1940)
Početné letecké síly zaútočily během noci na 28. listopad, jak již bylo uvedeno. Na město a přístav Plymouth byl podniknut soustředěný útok, což způsobilo mnoho silných explozí jakož i větší a menší požáry. Mimoto byly značně poškozeny železniční a průmyslové cíle v jednom větším skotském městě.
Jednotky dalekonosného dělostřelectva armády a námořnictva postřelovaly plavidla a další cíle v oblasti Doveru.
V noci na 29. listopad svrhly britské letouny v severním a západním Německu trhavé a zápalné bomby. Na několika domech vznikly značné škody. Požáry na krovech byly brzy uhašeny. Jedna bomba zasáhla záložní nemocnici.
Ztráty protivníka činily celkem třináct letadel, z toho jedenáct v leteckém boji a dvě byla sestřelena flakem a námořním dělostřelectvem. Čtyři vlastní letadla jsou nezvěstná."
Údaj o 11 sestřelených britských letadlech v leteckých bojích a 4 vlastních nezvěstných strojích sedí přesně. Jeden z nezvěstných německých strojů, a o tom dobová publikace mlčí, byl pilotován Geschwaderkommodorem JG 2 Helmutem Wickem. Němci ho nezmiňují z pochopitelného důvodu, v době vydání tohoto měsíčního přehledu patrně doufali, že přes Červený kříž přijde zpráva o tom, že Wick se nachází v zajetí. Jeho zmizení oznámili teprve 4. prosince. Wickovo skóre se zastavilo na 56 vítězstvích, Galland v ten den získal 57. sestřel (to uvádí D. Caldwell, J. Prien a spol uvádí, že šlo o 56. vítězství) a na konci roku 1940 měl Galland na kontě 58 sestřelů. Třetím „soutěžícím“ v řadě byl Werner Mölders s 55 sestřely na konci roku. V následujícím roce Mölders jako první vyrovná rekord ve vzdušných vítězstvích Manfreda von Richthofena z první světové války a jako první letec překoná hranici 100 sestřelů dosažených během druhé světové války. Ale konce války se dožije jen Adolf Galland, byť v nemocnici a se zraněným kolenem po zásahu od pilota Thunderboltu.
VÍTĚZSTVÍ LUFTWAFFE NAD KENTEM A SMRT SOUTĚŽIVÉHO HELMUTA WICKA
Pojďme se podívat, co dělo ve vzduchu nad Kentem a Isle of Wight během 28. listopadu. Nasazení německých leteckých jednotek nedokážu identifikovat kompletně, ale německé nároky na sestřelená letadla sedí až na jeden případ přesně.
Tucet Spitfirů 92 Squadrony dopoledne hlídkovalo nad Doverem (9.40 – 11.30 brit. čas), dostaly se do boje se stodevítkami a jednu nárokovaly jako pravděpodobně sestřelenou. Nevím o jakou německou jednotku se jednalo, ale žádné vítězství v boji nehlásila. Zasažená stodevítka mohla patřit k II./JG 51 nebo III./JG 51. Oba útvary během dne zaznamenaly poškození jednoho stroje, přinejmenším jeden utržil šrámy v boji.
12 Spitfirů 152. Sq. po poledni hlídkovalo jižně od Isle of Wight (13.41 – 15.03 brit. čas), podařilo se jim nachytat dvě stodesítky a ohlásily bez vlastní ztráty pravděpodobný sestřel jedné z nich. Byl to průzkumný stroj z 3.(F)/Auf. Gr. 31 a její pilot i střelec zůstali nezvěstní. Doprovod průzkumákům poskytovala skupina stodevítek pod vedením Helmuta Wicka, jednalo se o letce ze Stab JG 2, I./JG 2, II./JG 2 a 4./JG 77. Do boje se zapojilo i 12 pilotů Spitfirů z 602. Sq. (13.21 – 14.52 brit. čas) a 12 stíhačů s Hurricany z 213. Sq. RAF (13.23 – 14.50 brit. čas).
Mezi 15.07 až 15.17 (něm. čas) nárokovali tři sestřelené Spitfiry v okolí Isle of Wight Uffz. Günther Seeger z 3./JG 2, Major Wick a Oblt. Erich Leie z Wickova Geschwaderstabu. Britové ve skutečnosti přišli o dvě stíhačky – Hurricane pilotovaný Sgt. Barrowem a Spitfire za jehož řízením seděl P/O Lyall. Oba letci zahynuli.
Jak Seeger, tak i Leie se později stanou držiteli Rytířského kříže. Leie se dokonce stane Kommodorem JG 77, ale dva měsíce před koncem války zahyne při srážce se sovětskou stíhačkou.
Wick byl po přistání, dle očitých svědků, velmi nervózní. Měl „loveckou horečku“. Právě získal své 55. vítězství a mluvil o tom, že Galland nebo Mölders možná dosáhli také jednoho nebo dvou sestřelů a mohli by ho předběhnout. Na konci tohoto dne chtěl být bezpodmínečně na špici, chtěl znovu do boje!
V dalším střetnutí poslal k zemi Adolf Galland nám již dobře známého „Pata“ Wellse. Byl to druhý Gallandův bojový let toho dne. Jeho ranní hlídka nad Kanálem nevedla ke střetu s Brity.
Do zaměřovačů Němců se poté dostalo 12 Hurricanů z 501. Squadrony. Jejich operačním prostorem byl Hastings (14.34 – 16.10 brit. čas). Formace byla napadena stíhači z JG 51 a v 16.29 (něm. čas) u Dealu sestřelil jednoho „Spitfira“ Lt. Hermann Segatz z 5./JG 51. I on se později stal držitelem Rytířského kříže. Britové po boji neohlásili žádný sestřel a v jejich řadách chyběl Sgt. Patterson, který ve svém Hurricanu zahynul po zásahu ze stodevítky. Segatz později velel jedné Staffel u JG 5 na severu Evropy a v roce 1944 se stal velitelem II./JG 1 v Obraně Říše, ale v březnu téhož roku byl zabit v boji s americkými stíhači.
Následující souboj (kolem 17 hod. něm. čas) mezi Němci a Brity dopadl zcela jinak. Stíhači z I./JG 26 se pokusili napadnout zadní část formace Spitfirů, ale tentokrát narazili. Jednalo se o 11 Spitů z 19. peruti RAF, jejíž operační oblast při této misi ležela v okolí Southendu. Vedoucí Spitfiry se otočily proti stodevítkám, rozprášily je a prohnaly Huny až nad Kanál. Britové nárokovali tři jisté sestřely. Ve skutečnosti sice spadly dvě stodevítky, ale vzhledem k tomu, že se Němci nezmohli ani na jeden sestřel (žádný Spit nebyl sestřelen ani poškozen), lze to považovat za slušnou studenou sprchu pro tento elitní útvar Jagdwaffe. Navíc jedna stodevítka havarovala při přistání, takže není vyloučeno, že i třetí britský sestřel měl něco do sebe.
Jeden ze ztracených Messerschmittů spadl do moře u Dungerness a jeho pilot zahynul. Druhý letec měl více štěstí. Padl do zajetí. Jednalo se o Uffz. Heinze Wolfa z 2./JG 26 „Schlageter“ a se svým „Emilem“ přistál na břicho u Udimore v Essexu. Wolf měl na kontě jedno vítězství – Spitfire sestřelený v červnu 1940 nad Francií, a není vyloučeno, že patřil právě 19. peruti.
Jeho Bf 109 E-4 (W. Nr. 1289) dnes můžete obdivovat v jihoafrickém South African National Museum of Military History. I když obnovenou kamufláž této stodevítky bych neoznačil za moc věrohodnou ... „Pat“ Wells tedy po válce bydlel nedaleko od stroje,který skončil na britské půdě asi hodinu poté, co byl on sestřelen Gallandem!
A jsme v závěru tohoto dramatického pozapomenutého dne. Ve vzduchu jsou opět Spitfiry 152. peruti (15.23 – 17.00 brit. čas),tentokrát je jich jen 10. Ve stejném prostoru se pohybuje i 13 Spitfirů od 609. peruti (15.32 – 17.27 brit. čas). Z druhé strany Kanálu přilétá opět Stab, I. a II./JG 2 s Helmutem Wickem, který lační po sestřelu. Zde se spoléhám na analýzu Herberta Ringstettera, který je autorem Wickova životopisu. Popis tohoto boje, kde obě strany přišly o národní hrdiny, si navíc zaslouží samostatné pojednání a důkladnou analýzu.
Wick zasahuje Spitfire pilotovaný P/O Baillonem z 609. peruti, který ve svém stroji zahynul (17.13 něm. čas). Vzápětí se ale za Wicka dostává F/Lt. John C. Dundas, DFC a sestřeluje jeho stroj. „Whoopee! I have got a one-o-nine!“ křičí radostně do rádia. „Good show, John“ volá do vysílačky Squadron Leader Robinson. Pilot sestřelené stodevítky vypadl z mašiny a nalil se mu padák. Velitel druhé poloviny Wickova čtyřčlenného štábního roje Oblt. Rudolf Pflanz útočí na vítězného Spitfira a posílá ho do moře. Ani John Dundas se nezachránil. Pflanz ale netuší, kdo byl ten nešťastník ve stodevítce. Teprve po přistání se dozvídá, že jediný, kdo chybí, je Kommodore Wick. Noční pátrací akce i pátrání během následujícího dne je bezvýsledné. Piloti JG 2 jsou zdrceni. V roce 1941 se objevuje zpráva, že Wick je v kanadském zajetí. Wickova žena neztrácí naději. Ale Kanaďané německou stranu informují, že došlo k omylu. Pflanz se později stane velitelem výškové stíhací Staffel v rámci JG 2, obdrží Ritterkreuz, ale v létě 1942 zahyne v souboji se Spitfiry.
Po boji Britové ohlásili dvě sestřelené stodevítky, po jedné byl vznesen nárok z 609. a 152. peruti. Mimo Wickova stroje však není znám jiný sestřelený nebo poškozený letoun. Němci ohlásili mezi 17.13 až 17.21 (něm. čas) celkem 6 sestřelených Spitfirů. Mimo Wicka a Pflanze byli vítězi ještě Gefreiter Friedrich Schumann z 2./JG 2, Feldwebel Karl Pfeiffer z 3./JG 2 (sestřelil dva Spity) a Lt. Julius Meimberg z 4./JG 2. To v podstatě odpovídá britským ztrátám. Již zmíněná 609. peruť mimo Baillonova a Dundasova stroje ještě zaznamenala těžké poškození dvou dalších Spitfirů, ale jejich piloti nebyli zraněni. Také 152. Squadrona utrpěla ztráty, přišla o dva Spitfiry. Padli Polák Sgt. Klein a P/O Watson.
Hugh Dundas, Johnův bratr, nesmyslnost celého střetnutí vystihl takto: „Bylo to v síle squadrony poslední střetnutí roku mezi Spitfiry a Messerschmitty. Zcela jistě to nepřineslo nic, ať už jedné nebo druhé straně s ohledem na výsledek války. Ale můj život to ovlivnilo zásadně. Myslím, že od té doby byl těžko nějaký den, kdy jsem nemyslel na Johna.“
Wickova manželka i žena jeho poslední oběti, paní Baillonová, byly právě těhotné. Myslím, že syrovou bezohlednost válečné mašinérie nelze vystihnout v ostřejších konturách.
Chtěli byste na závěr alespoň něco pozitivního? Ale co může být na válce pozitivního? Snad jen to, že Hugh Dundas a Julius Meimberg se ve zdraví dožili konce války a napsali skvělé paměti. „Jule“ Meimberg ještě žije, je mu více než 90 let. Přeji mu hodně zdraví. Po Rudi Pflanzovi převzal výškovou Staffel JG 2, společně s ní byl při nasazení v Africe zařazen do JG 53 „Pik As“, obdržel Ritterkreuz, létal až do konce války a získal celkem 53 vítězství. Konce války se dožil také poslední člen Wickova Stabsschwarmu – Franz Fiby.
Jan Bobek, 2009
... do listopadu 1940 na základnu Audembert ve Francii k 26. stíhací eskadře německého letectva, neboli Jagdgeschwader 26 „Schlageter“. Právě Galland byl jejím velitelem (Kommodorem) a společně s Wernerem Möldersem (velitel JG 51) a Helmutem Wickem (velitel JG 2 „Richthofen“) patřil na konci roku 1940 mezi nejúspěšnější stíhače Luftwaffe a tím pádem byl i tím, co bychom dnes nazvali mediální celebritou.
Mezi Gallandovy záliby patřilo kouření doutníků, kterých se nechtěl vzdát ani při bojových letech. Nevím jak tomu bylo přizpůsobeno vybavení kokpitu, ale faktem je, že za letu kouřil a na filmových záběrech je s doutníkem vidět.
Jak uvidíte, Galland pro filmový štáb zachytil i jedno vzdušné vítězství, konkrétně jeho 57. úspěch – Hurricane sestřelený 28. listopadu v 15:40 u anglického Dartfordu ve výšce 6.500 metrů. Stíhači častokrát mluvili o tom, že v soubojích nemířili na člověka, ale na stroj. To se sice hezky poslouchá, ale ať chcete nebo ne, ten člověk v tom stroji je a jde mu o život. Nejinak to je i s Hurricanem, který je na záběrech pořízených z Gallandova stroje.
JAK SE (NE)DOSTAT MEZI „MORČATA“
Zasažený britský stíhací letoun, který na filmu vidíte, je ...
... Hurricane I (V6729) z 249. stíhací peruti RAF. Jeho pilot P/O „Pat“ Wells se sice zachránil na padáku, ale utrpěl vážné popáleniny. Tady je jeho výpověď:
„Stíhací piloti RAF se v tomto období války shodovali na heslu ´stodevítky jsou vždy nad námi´. Obvykle byly, ale, když se na to dívám zpětně, myslím, že hodně z nich jsme přehlédli pod námi, protože všechny oči byly soustředěny na slunce a na nebe nad námi, proto byl navržen tzv. ´weaver´.
Pozice ´weavera´ znamená, že jste letěli asi 1000 fítů nad squadronou a dali jste varování při útoku nebo při přítomnosti stíhačů shora. Jak je zřejmé, při ´weavingu´ nad ostatními jste museli letět s vyšším výkonem motoru a spotřebovávat více paliva. V každém případě to byla sebevražedná pozice – všichni šli nejdříve po vás! Proto byli pro tento úkol používáni jen zkušení piloti s dobrýma očima – bohužel jsem vyhovoval oběma požadavkům!
Bylo jasné podzimní odpoledne a nepřítel byl hodně aktivní nad Kentem, takže jsme byli pěkně ostražití, já obzvlášť, díky předchozím střetům se stodevítkami. V polovině patroly v letové hladině 23.000 fítů jsem viděl nějaké stodevítky, některé veslunci, ale v tu chvíli pro nás nepředstavovaly žádné nebezpečí a domníval jsem se, že ostatní piloti je viděli také, takže nebylo třeba nikoho varovat.
Další věc, kterou si pamatuji byl útok zespodu. Udělal jsem únikový manévr a zakřičel jsem do rádia, ale nikdo mě neslyšel ani neviděl útok, který byl smrtící. Snažil jsem unikat dokud nebylo ustřeleno ovládání pohyblivých ploch. Vysvětluje to hlášení generála Adolfa Gallanda, který říká, že na mě vypálil 132 střel z kulometů a 64 z kanónů! Můj Hurricane byl v plamenech, ale viděl jsem, že kolem levé poloviny křídla létají trasírky a slyšel jsem jak projektily buší do pancéřové desky za mou sedačkou, takže nemělo smysl vyskakovat do toho krupobití a tak jsem seděl a smažil jsem se. Nakonec se ode mne odpoutal v letu střemhlav a jeho bojové hlášení uvádí: ´osud nepřátelského pilota – uhořel´.
Byl jsem omámený od plamenů, kouře, výparů a nedostatku kyslíku, takže můj první pokus vyskočit nebyl úspěšný – moje pravá noha se zachytila pod palubní deskou. Vrátil jsem se zpět a zkusil jsem vyskočit znovu, ale tentokrát se zachytila moje levá noha. Z Hurricanu, který letí střemhlav a hoří se nevyskakuje snadno! Protože jsem již dříve viděl trápení popálených pilotů v nemocnicích, rozhodl jsem se, že nechci být popálený, a tak jsem si řekl ´k čertu s tím – spadnu s letadlem´.
Daleko blíž k zemi, než bych normálně chtěl, jsem byl jako zázrakem vymrštěn z kokpitu. Zřejmě aby letadlo dokázalo, že mě nechce pustit a kvůli letu střemhlav, jsem narazil do ocasu a vykloubil jsem si levé rameno. Avšak stále jsem měl pravou ruku k tomu, abych zatáhl za spouštěč padáku a udělal jsem to. Z obličeje a nohou mě visely cáry kůže a chlad bolel na obnažených nervových zakončeních. Ještě po mnoha týdnech jsem cítil pečené vepřové! Přistál jsem na jabloni, která byla bez svých listů pěkně pichlavá, což zhoršilo mé nepohodlí, když jsem skrz ni padal.
Byl jsem dopraven do Leeds Castle Emergency Hospital poblíž Maidstone v Kentu kde jsem strávil týden. Všichni popálení piloti ale museli být nakonec hospitalizováni v Queen Victoria Hospital v East Grinstead, kde Archie McIndoe dělal svá kouzla na svých ´morčatech´ (angl. guinea pigs). Uzdravil jsem se rychle, tak dobře, že RAF, které mělo nedostatek pilotů, mě nasadilo do operační činnosti 24. února 1941 se stejnou perutí a ze stejné základny, kde jsem působil původně.
JG 26 jsem potkával často – žluté čumáky jejich strojů jste si nemohli splést a byla to impozantní parta. Jednoho z nich, Oberleutnanta Joachima Müncheberga, jsem potkal na Maltě. Tam se mi trefil kanónovým projektilem do mého pravého kotníku. Nakonec padl v Tunisku se 135 sestřely na kontě. Adolf Galland mi řekl, že to byl jeden z jeho nejlepších chráněnců, ale to je jiný příběh.“
PILOT OFFICER „PAT“ WELLS, ČLENSTVÍ V „GUINEA PIG CLUB“ A DALŠÍ SETKÁNÍ S JG 26 „SCHLAGETER“
Patrick Hardy Vesey Wells byl příslušníkem 249. peruti od června 1940. Narodil se v roce 1917 v Johannesburgu v Jižní Africe. Jeho rodina podnikala v pivovarnictví, ale Wells vystudoval důlní inženýrství. Patřil mezi zkušené letce a docílil dvou sestřelů vespolupráci, včetně jednoho plovákového Heinkelu He 59. Z Hurricanu se zraněním skákal již dříve – 7. září 1940 byl zasažen při útoku na bombardéry nalétávající na Londýn. Není úplně jasné, zda ho sundal střelec Heinkelu nebo některý z doprovodných stíhačů, ale byl jedním ze šesti pilotů 249. peruti, kteří byli bleskově smeteni z nebe nad severovýchodním Londýnem při zásahu asi šedesáti doprovodných stodevítek (jeden z Hurricanů byl ovšem sestřelen vlastními dělostřelci). Letecká bitva to byla opravdu velkolepá, během dvaceti minut se nad Londýnem střetlo více než 1000 letounů. Wellsův Hurricane tehdy také hořel, ale po výskoku v 18.000 stopách „Pat“ vyvázl „jen“ se střepinami v těle, i když je měl víceméně všude. Před dosednutím přišel o obě boty (které mu později vrátila policie), ale padák, cigarety a další osobní věci zmizely v rukou vojáků, kteří Wellsovi „pomáhali“ na zemi. Jeho přemožitelem mohl být některý stíhač z I.(J)/LG 2 nebo I./JG 52. Posledně jmenovaná jednotka dostala od velení leteckého sboru za tuto akci pochvalu, která ocenila špičkově provedený doprovod.
Když byl Wells sestřelen podruhé, měl už za sebou setkání s těžce popálenými letci a jak jste mohli z jeho výpovědi vyčíst, dokonce se rozhodl ukončit svůj život. Nakonec ale skončil ve stanovém přístavku nemocnice královny Victorie v East Grinstead v Sussexu. Specializovaný tým na léčení popálených letců zde vedl plastický chirurg Archibald McIndoe. Jeho tým dělal na svou dobu hotové zázraky a jeho pacienti mu dali přezdívku „The Maestro“. Sami sebe s humorem označovali za jeho pokusná morčata, odtud přezdívka Guinea Pigs. Pacienti dokonce založili svůj Guinea Pig Club. Archie McIndoe byl za svou práci později povýšen do šlechtického stavu. Mezi jeho pacienty patřili i českoslovenští letci. Nejznámějším z nich je asi František Truhlář, který se u Maestra léčil dvakrát a při druhé hospitalizaci k němu byla dokonce z jiné nemocnice přeložena jeho původní zdravotní sestra!
McIndoe byl totiž skvělý nejen při samotné plastické chirurgii, ale i při vytvoření příjemného prostředí pro pacienty a rovněž dbal na intenzivní psychickou podporu během léčení. Populární hudba z rádia a sud s pivem byly jen malou součástí promyšleného zázemí pro těžce zraněné pacienty. Z pacientů se v denních hodinách obvykle stala pěkně halasná pivní parta.
Po uzdravení z listopadového setkání s Kommodorem JG 26 byl Wells se svou perutí přeložen na Maltu. Té neodbytné JG 26 se ale nezbavil ani tam. Při první misi, ke které vlastně ani nedošlo, „Pata“ Wellse a jeho kolegy nachytala skupina stodevítek z 7./JG 26 – při přípravě na start ze základny Takali. Osm Němců přiletělo pod vedením Oblt. Müncheberga z jihu, což byl pro Brity zcela neočekávaný směr. Překvapení bylo tak velké, že si Němci troufli udělat na letiště ještě druhou zteč. Za sebou zanechali v plamenech 5 Hurricanů 249. peruti a zraněné britské piloty, včetně „Pata“ Wellse, který to schytal do kotníku, když se krčil vesvém stroji. Z kokpitu utekl, až když jeho letoun zachvátily plameny a začala vybuchovat munice v křídle.
I tentokrát měly Messerschmitty žlutě natřené přídě, avšak zde musím podotknout, že v letech 1940 a 1941 byly takto natřené přídě nejen u JG 26, ale i u řady dalších jednotek.
Po uzdravení odešel Wells do Afriky, kde u 73. Sq na Hurricanech létal převážně hloubkové útoky proti pozemním útvarům Osy. Později se stal velitelem flightu v rámci 255. Sq., která létala s nočními Beaufightery v Tunisku, nad Sicílií a Itálií. V květnu 1944 byl vyznamenán DSO a RAF opustil v roce 1946 v hodnosti Squadron Leader. Po válce se usadil Keňi, kde začal s prodejem civilních letadel a posléze se vrátil do Jižní Afriky. Po nějakém čase se dozvěděl, kdo byl v listopadu 1940 jeho přemožitelem, pak byl Gallandovi představen a z obou bývalých protivníků i z jejich manželek se stali přátelé. Manželé Gallandovi pak rodinu Wellsových navštěvovali, mimo jiné i kvůli lovu humrů. „Pat“ Wells svého přemožitele a přítele o několik let přežil, sám zemřel na jaře 2002.
NĚMECKÁ PROPAGANDA A 28. LISTOPAD 1940
Vraťme se ale k 28. listopadu a činnosti německých ozbrojených sil proti Britům. Sáhl jsem po dobové propagandistické publikaci Deutschland im Kampf, který vydalo Göbelsovo ministerstvo propagandy společně s vrchním velením Wehrmachtu (OKW). Za Wehrmacht je autorem Oberst Hasso von Wedel, který létal jako stíhač během první světové války. Publikace pochopitelně obsahuje kapitoly s nacistickou propagandou nejhoršího kalibru, která mě nechává chladným, ale při přehledu denní bojové činnosti je text překvapivě věcný. Posuďte sami co se v ní píše o 28. listopadu:
"Německé torpédoborce pronikly v západní části Kanálu až těsně k anglickému pobřeží. Zde došlo ke střetu s anglickými torpédoborci. Podařilo se torpédovat dva nepřátelské torpédoborce. Další německé torpédoborce u jihoanglického pobřeží potopily dvě nákladní lodě o výtlaku 9000 a 3000 BRT a dvě menší nepřátelská plavidla.
Luftwaffe provedla během noci na 28.listopad a během 28. listopadu odvetné útoky proti válečným cílům na území Londýna. Byly pozorovány nové požáry a silné detonace. (pozn. odvetný útok je tzv. Vergeltungsangriff – propagandistický termín pro útoky proti civilním cílům, používaný od září 1940)
Početné letecké síly zaútočily během noci na 28. listopad, jak již bylo uvedeno. Na město a přístav Plymouth byl podniknut soustředěný útok, což způsobilo mnoho silných explozí jakož i větší a menší požáry. Mimoto byly značně poškozeny železniční a průmyslové cíle v jednom větším skotském městě.
Jednotky dalekonosného dělostřelectva armády a námořnictva postřelovaly plavidla a další cíle v oblasti Doveru.
V noci na 29. listopad svrhly britské letouny v severním a západním Německu trhavé a zápalné bomby. Na několika domech vznikly značné škody. Požáry na krovech byly brzy uhašeny. Jedna bomba zasáhla záložní nemocnici.
Ztráty protivníka činily celkem třináct letadel, z toho jedenáct v leteckém boji a dvě byla sestřelena flakem a námořním dělostřelectvem. Čtyři vlastní letadla jsou nezvěstná."
Údaj o 11 sestřelených britských letadlech v leteckých bojích a 4 vlastních nezvěstných strojích sedí přesně. Jeden z nezvěstných německých strojů, a o tom dobová publikace mlčí, byl pilotován Geschwaderkommodorem JG 2 Helmutem Wickem. Němci ho nezmiňují z pochopitelného důvodu, v době vydání tohoto měsíčního přehledu patrně doufali, že přes Červený kříž přijde zpráva o tom, že Wick se nachází v zajetí. Jeho zmizení oznámili teprve 4. prosince. Wickovo skóre se zastavilo na 56 vítězstvích, Galland v ten den získal 57. sestřel (to uvádí D. Caldwell, J. Prien a spol uvádí, že šlo o 56. vítězství) a na konci roku 1940 měl Galland na kontě 58 sestřelů. Třetím „soutěžícím“ v řadě byl Werner Mölders s 55 sestřely na konci roku. V následujícím roce Mölders jako první vyrovná rekord ve vzdušných vítězstvích Manfreda von Richthofena z první světové války a jako první letec překoná hranici 100 sestřelů dosažených během druhé světové války. Ale konce války se dožije jen Adolf Galland, byť v nemocnici a se zraněným kolenem po zásahu od pilota Thunderboltu.
VÍTĚZSTVÍ LUFTWAFFE NAD KENTEM A SMRT SOUTĚŽIVÉHO HELMUTA WICKA
Pojďme se podívat, co dělo ve vzduchu nad Kentem a Isle of Wight během 28. listopadu. Nasazení německých leteckých jednotek nedokážu identifikovat kompletně, ale německé nároky na sestřelená letadla sedí až na jeden případ přesně.
Tucet Spitfirů 92 Squadrony dopoledne hlídkovalo nad Doverem (9.40 – 11.30 brit. čas), dostaly se do boje se stodevítkami a jednu nárokovaly jako pravděpodobně sestřelenou. Nevím o jakou německou jednotku se jednalo, ale žádné vítězství v boji nehlásila. Zasažená stodevítka mohla patřit k II./JG 51 nebo III./JG 51. Oba útvary během dne zaznamenaly poškození jednoho stroje, přinejmenším jeden utržil šrámy v boji.
12 Spitfirů 152. Sq. po poledni hlídkovalo jižně od Isle of Wight (13.41 – 15.03 brit. čas), podařilo se jim nachytat dvě stodesítky a ohlásily bez vlastní ztráty pravděpodobný sestřel jedné z nich. Byl to průzkumný stroj z 3.(F)/Auf. Gr. 31 a její pilot i střelec zůstali nezvěstní. Doprovod průzkumákům poskytovala skupina stodevítek pod vedením Helmuta Wicka, jednalo se o letce ze Stab JG 2, I./JG 2, II./JG 2 a 4./JG 77. Do boje se zapojilo i 12 pilotů Spitfirů z 602. Sq. (13.21 – 14.52 brit. čas) a 12 stíhačů s Hurricany z 213. Sq. RAF (13.23 – 14.50 brit. čas).
Mezi 15.07 až 15.17 (něm. čas) nárokovali tři sestřelené Spitfiry v okolí Isle of Wight Uffz. Günther Seeger z 3./JG 2, Major Wick a Oblt. Erich Leie z Wickova Geschwaderstabu. Britové ve skutečnosti přišli o dvě stíhačky – Hurricane pilotovaný Sgt. Barrowem a Spitfire za jehož řízením seděl P/O Lyall. Oba letci zahynuli.
Jak Seeger, tak i Leie se později stanou držiteli Rytířského kříže. Leie se dokonce stane Kommodorem JG 77, ale dva měsíce před koncem války zahyne při srážce se sovětskou stíhačkou.
Wick byl po přistání, dle očitých svědků, velmi nervózní. Měl „loveckou horečku“. Právě získal své 55. vítězství a mluvil o tom, že Galland nebo Mölders možná dosáhli také jednoho nebo dvou sestřelů a mohli by ho předběhnout. Na konci tohoto dne chtěl být bezpodmínečně na špici, chtěl znovu do boje!
V dalším střetnutí poslal k zemi Adolf Galland nám již dobře známého „Pata“ Wellse. Byl to druhý Gallandův bojový let toho dne. Jeho ranní hlídka nad Kanálem nevedla ke střetu s Brity.
Do zaměřovačů Němců se poté dostalo 12 Hurricanů z 501. Squadrony. Jejich operačním prostorem byl Hastings (14.34 – 16.10 brit. čas). Formace byla napadena stíhači z JG 51 a v 16.29 (něm. čas) u Dealu sestřelil jednoho „Spitfira“ Lt. Hermann Segatz z 5./JG 51. I on se později stal držitelem Rytířského kříže. Britové po boji neohlásili žádný sestřel a v jejich řadách chyběl Sgt. Patterson, který ve svém Hurricanu zahynul po zásahu ze stodevítky. Segatz později velel jedné Staffel u JG 5 na severu Evropy a v roce 1944 se stal velitelem II./JG 1 v Obraně Říše, ale v březnu téhož roku byl zabit v boji s americkými stíhači.
Následující souboj (kolem 17 hod. něm. čas) mezi Němci a Brity dopadl zcela jinak. Stíhači z I./JG 26 se pokusili napadnout zadní část formace Spitfirů, ale tentokrát narazili. Jednalo se o 11 Spitů z 19. peruti RAF, jejíž operační oblast při této misi ležela v okolí Southendu. Vedoucí Spitfiry se otočily proti stodevítkám, rozprášily je a prohnaly Huny až nad Kanál. Britové nárokovali tři jisté sestřely. Ve skutečnosti sice spadly dvě stodevítky, ale vzhledem k tomu, že se Němci nezmohli ani na jeden sestřel (žádný Spit nebyl sestřelen ani poškozen), lze to považovat za slušnou studenou sprchu pro tento elitní útvar Jagdwaffe. Navíc jedna stodevítka havarovala při přistání, takže není vyloučeno, že i třetí britský sestřel měl něco do sebe.
Jeden ze ztracených Messerschmittů spadl do moře u Dungerness a jeho pilot zahynul. Druhý letec měl více štěstí. Padl do zajetí. Jednalo se o Uffz. Heinze Wolfa z 2./JG 26 „Schlageter“ a se svým „Emilem“ přistál na břicho u Udimore v Essexu. Wolf měl na kontě jedno vítězství – Spitfire sestřelený v červnu 1940 nad Francií, a není vyloučeno, že patřil právě 19. peruti.
Jeho Bf 109 E-4 (W. Nr. 1289) dnes můžete obdivovat v jihoafrickém South African National Museum of Military History. I když obnovenou kamufláž této stodevítky bych neoznačil za moc věrohodnou ... „Pat“ Wells tedy po válce bydlel nedaleko od stroje,který skončil na britské půdě asi hodinu poté, co byl on sestřelen Gallandem!
A jsme v závěru tohoto dramatického pozapomenutého dne. Ve vzduchu jsou opět Spitfiry 152. peruti (15.23 – 17.00 brit. čas),tentokrát je jich jen 10. Ve stejném prostoru se pohybuje i 13 Spitfirů od 609. peruti (15.32 – 17.27 brit. čas). Z druhé strany Kanálu přilétá opět Stab, I. a II./JG 2 s Helmutem Wickem, který lační po sestřelu. Zde se spoléhám na analýzu Herberta Ringstettera, který je autorem Wickova životopisu. Popis tohoto boje, kde obě strany přišly o národní hrdiny, si navíc zaslouží samostatné pojednání a důkladnou analýzu.
Wick zasahuje Spitfire pilotovaný P/O Baillonem z 609. peruti, který ve svém stroji zahynul (17.13 něm. čas). Vzápětí se ale za Wicka dostává F/Lt. John C. Dundas, DFC a sestřeluje jeho stroj. „Whoopee! I have got a one-o-nine!“ křičí radostně do rádia. „Good show, John“ volá do vysílačky Squadron Leader Robinson. Pilot sestřelené stodevítky vypadl z mašiny a nalil se mu padák. Velitel druhé poloviny Wickova čtyřčlenného štábního roje Oblt. Rudolf Pflanz útočí na vítězného Spitfira a posílá ho do moře. Ani John Dundas se nezachránil. Pflanz ale netuší, kdo byl ten nešťastník ve stodevítce. Teprve po přistání se dozvídá, že jediný, kdo chybí, je Kommodore Wick. Noční pátrací akce i pátrání během následujícího dne je bezvýsledné. Piloti JG 2 jsou zdrceni. V roce 1941 se objevuje zpráva, že Wick je v kanadském zajetí. Wickova žena neztrácí naději. Ale Kanaďané německou stranu informují, že došlo k omylu. Pflanz se později stane velitelem výškové stíhací Staffel v rámci JG 2, obdrží Ritterkreuz, ale v létě 1942 zahyne v souboji se Spitfiry.
Po boji Britové ohlásili dvě sestřelené stodevítky, po jedné byl vznesen nárok z 609. a 152. peruti. Mimo Wickova stroje však není znám jiný sestřelený nebo poškozený letoun. Němci ohlásili mezi 17.13 až 17.21 (něm. čas) celkem 6 sestřelených Spitfirů. Mimo Wicka a Pflanze byli vítězi ještě Gefreiter Friedrich Schumann z 2./JG 2, Feldwebel Karl Pfeiffer z 3./JG 2 (sestřelil dva Spity) a Lt. Julius Meimberg z 4./JG 2. To v podstatě odpovídá britským ztrátám. Již zmíněná 609. peruť mimo Baillonova a Dundasova stroje ještě zaznamenala těžké poškození dvou dalších Spitfirů, ale jejich piloti nebyli zraněni. Také 152. Squadrona utrpěla ztráty, přišla o dva Spitfiry. Padli Polák Sgt. Klein a P/O Watson.
Hugh Dundas, Johnův bratr, nesmyslnost celého střetnutí vystihl takto: „Bylo to v síle squadrony poslední střetnutí roku mezi Spitfiry a Messerschmitty. Zcela jistě to nepřineslo nic, ať už jedné nebo druhé straně s ohledem na výsledek války. Ale můj život to ovlivnilo zásadně. Myslím, že od té doby byl těžko nějaký den, kdy jsem nemyslel na Johna.“
Wickova manželka i žena jeho poslední oběti, paní Baillonová, byly právě těhotné. Myslím, že syrovou bezohlednost válečné mašinérie nelze vystihnout v ostřejších konturách.
Chtěli byste na závěr alespoň něco pozitivního? Ale co může být na válce pozitivního? Snad jen to, že Hugh Dundas a Julius Meimberg se ve zdraví dožili konce války a napsali skvělé paměti. „Jule“ Meimberg ještě žije, je mu více než 90 let. Přeji mu hodně zdraví. Po Rudi Pflanzovi převzal výškovou Staffel JG 2, společně s ní byl při nasazení v Africe zařazen do JG 53 „Pik As“, obdržel Ritterkreuz, létal až do konce války a získal celkem 53 vítězství. Konce války se dožil také poslední člen Wickova Stabsschwarmu – Franz Fiby.
Jan Bobek, 2009
No comments:
Post a Comment